Sky´s not the limit

Na zemi ležela těla a SMRT přes ně kráčela.

V sukni kousek nad kolena.
Mírně předkloněná.
Skláněla se k nim jako ke květinám na louce.
Posekané.
Pomalými dlouhými kroky šla přes mrtvoly.
Rozhlídla se a promyšleně našlapovala.
Bořila se do těch nejměkčích míst.
První tělo rozkrok.
Druhé břicho.
Třetí žaludek.
Srdce čtvrtého.
Páté a jeho hrdlo.
Šestý spánek.
A pak se vrátila nazpátek.
Pomalu.
A znovu.
Tentokrát stehna.
Boky.
Hrudník.
Paže.
Dlaně.
A potom vyskočila do výšky a číhala za krkem, na trapézech posledního.
A náhle se to stalo.
Poslední člověk s tváří zabořenou do země se začal pomalu zvedat.
Nejdříve nadzvedl špičky nohou.
Posílil kotníky.
Kolena.
Nadzdvihl zadek a vzápětí se opřel do paží.
A SMRT už jen balancovala.
Zděšená jeho silou se ho chytila víc.
A on jí chňapl za kotníky a postavil si SMRT na ramena.
Vztyčil se.
Znovu se narovnal.
A stál pevněji než kdokoliv.
Sám.
Člověk.

Velká Žena.

Pevně nesla veškerou živou a náhle tak nejistou SMRT na svých ramenou.

Marně se SMRT rozhlížela.
Marně vzpínala ruce zpátky k tělům,co nemilosrdně pošlapala.
Polapena.
Uchvácena.

Jediná, snad  TA vyvolená, stiskla a odnesla SMRT do neviditelna.

A padlí vstali a jen se dívali.
Za nimi.

Zažili.

Ožití.

Radostní.
Tančící.

Odnesena.
Odvanuta.


Jen ta jediná už tady nebyla.

Ta,co zdolala SMRT.
Vírou v sebe ji polapila a donutila žít na svých  ramenou.
Navždy.
Kdesi v temném bezmeznu hvězd.
Daleko od živých.

V absolutní tmě se ozýval jen jakýsi popěvek, co pískala si do nekonečna flétna.


A my jsme tleskali a tleskali a tleskali.

Akrobatům, co tak krásně celý večer, v šapitó na Letní Letné, rozeznívali všechny struny ticha i bouří v nás a nutili nás tajit dech a zářili.... a my s nimi....Sky´s not the limit...

http://www.letniletna.cz/2017/program/performance/id/472


Kdo v sobě nese nebe, překročí cokoliv....i....