Malá mořská víla jen tak

Procházka oborou u zámku ve Veltrusích je pokaždé zdroj osvěžení a klidu.
Balzám pro tělo i duši.

Stromy vysoce do nebevolající.
Voda v potoce splývající. Sluncem i povíváním vzdušných víl čeřená.

Daňci rozpustile poskakující okolo pasoucích se laní.

Zrekonstruovaný zámeček ležící v trávě jako odložený zlatý náramek s rubíny.

Pomalu docházíme až k restauraci.

Je tak půlhodinka před zavírací dobou, nikde nikdo a my máme žízeň.

V přítmí pod okny sedí jediný host.
Mládenec s plnovousem.

Ptám se hostinské, zda se dá platit kartou a ona jen zavrtí hlavou - Jen hotově.

Na zahrádce se prochází páv a kamarádka Ivetka si pokládá krabičku s cigaretami na letní stolek.

Tak, karty neberou, jestli nemáš peníze, tak se asi nenapijeme. Já hotově nemám nic. Umřeme žízní?

Ivetka taky asi nemá.

Vysypává ale ještě pro jistotu celou peněženku do dlaně a horko těžko napočítá v drobných 19 korun, korun českých.

Mrkneme na nápojový lístek a za " tyhle prachy " není ani minerálka.

A najednou, kde se vzala, tu se vzala, stojí před námi krásná, dlouhovlasá, modrookatá dívka a říká -

Zaslechla jsem, že nemáte hotovost a máte žízeň. Tak si objednejte, co chcete a já vás zvu.

Obě stojíme zaskočené tou ochotou.

Fascinované spokojeným usměvavým výrazem v její tváři a jsme tak překvapené touhle neskutečnou mladistvě přirozenou skutečností, až se ostýcháme poručit si.

A ona tedy zlehka řekne - Minerálku nebo bez bublinek?

Bez bublinek! Bez bublinek! hlesneme unisono.

Servírka nám nese dvě skleničky a nalévá do nich čistou vodu.

Děkujeme tomu krásnému zjevení malé mořské víly v kšiltovce za pozvání.

Užaslé, a tou vpravdě živou vodou osvěžené, nahlas uvažujeme o revanši.

Tápeme v myšlenkách, jak nejsnadněji výdaj za občerstvení vrátit a malá mořská víla se zvesela směje a zašveholí :

To nechte.
To přece není vůbec potřeba vracet, berte to, že se to děje, prostě to je  JEN TAK a ukáže jedním ladným pohybem kamsi do nebes.

Tady a teď chápeme náhle bez limitně.

Tady a teď je všechno v pořádku...je to procházka zámeckou oborou...pohár čisté vody od malé mořské víly...proud existence JEN TAK...pro osvěžení a klid...balzám pro tělo a duši.

Mandarinková sušenka a absolutno v úplňku.

Cesta sobotní nocí z bodu A do bodu B....

Úplněk nad námi jako obří vesmírná mandarinková sušenka a já se jen tak uprostřed ticha zeptala synka, co jel se mnou i se svou nejmilejší Reinou

Kolik let uběhlo od vynálezu spalovacího motoru?

Patentováno1885. Proč se ptáš?

No, že za ty roky pořád asi překonáváme vzdálenosti tady na Zemi a cestujeme právě jen autem nebo letadlem se spalovacími motory. Sem a tam, tak nějak stejně a podivně. A je to pomalý. I když teď svištíme 170 nebo bysme i mohli 220, 240 někde v Itálii na dálnici, stejně si připadám jako šnek, nakonec. Že jsme už nepokročili k nějakým elektromagnetickým dálnicím nebo tak něco. Sice by to bylo asi s přetížením, ale rychlejší....

A on se, i když předtím dost hlasitě zíval, hned nadchl pro diskusi a začal:

Mně teď zase letí hlavou, když vidím ten úplněk, že nejvzdálenější pozorovatelný objekt ve vesmíru je od nás asi 13,5 miliardy světelných let. Když si vezmeš, že 1 světelný rok je vzdálenost, kterou urazí světlo ve vakuu za juliánský rok , ten je 365,25 dne, to je 31 557 600 sekund, tak je to asi 10 bilionů km a 1 bilion je milion milonů kilometrů, takže vynásobeno 13,5 miliardami světelných let a jsi tam.

Chvíli jsme si pohrávali s těmi nulami, s jejich představou, pak zase s tou vzdáleností a s představou vlastní aktuální délky života tady na Zemi.

Pak jsme vzali v potaz, že myšlenka je nejrychlejší kvantum energie a že si pomyslíš a jsi tam.

Jenže pak nás zase zajímalo, jak to tam asi vypadá, když to prý je ještě podle vesmírných měřítek " mladé " jen asi 380 milionů let od Velkého třesku a že stejně už to tam asi není, protože se vesmír rozpíná a tak je to možná o dalších 20 miliard světelných let jinde.

Jsme trochu huronští a tak se v autě střídal smích, nadšení i povyk z toho rozrušení.

A nakonec jsme si představovali, že myšlenka letí rychlostí světla,( ne ve vakuu, ale tady v hmotě), tak rychle, že za sekundu obletí Zemi skoro 7x....sedmkrát.

Bylo nám to k smíchu.

Všechno. Absolutno. Celé.

Absolutno v úplňku.

Všechny ty představy o proběhlých starostech a strastech, stresech a zauzleních osudu.
Ty pocity vlastní velikosti a vlastní nicotnosti zároveň.
To venku a uvnitř.
Nahoře a dole.....


A pak jsme umlkli.
A pozorovali Měsíc v úplňku na buckinghamsky modré obloze.
Já pootevřela okýnko.
Vítr trochu vymetl hustotu nahromaděných vizí.
Cáry myšlenek vyletěly ven.
Možná až tam, bůhvíkam předaleko.
Cucla jsem si z plechovky Cofee pana Browna a dovezla je skrze všechna světla i tunely domů.
Pac a pupupu na obě tváře a na cestě k sobě myslela na to, co asi dělají ostatní kluci.
Jeden se svou Laurou z Argentiny ve švýcarských horách u Pilátu. A třetí na Premantuře u moře s Terezkou, co tvoří novou architekturu. Myslela jsem taky na snídani, jak zítra nebudu dělat palačinky, protože se mi nebude chtít vstát dřív a že si Terezka, Luky a Ela s Matoušem tedy dají jogurt.

Při úplňku je třeba si něco přát. Přála jsem si, abychom všichni, kdo jsme na cestě, dobře dojeli.
Teď pod úplňkem i kdykoliv jindy.

Joo, síla a rychlost myšlenky a imaginace...náš život vezdejší...nejvyšší Pán...to poťouchlé tetelení se radostí uvnitř ...a třeba z toho, že Luna je vlastně taková naše big bigger biggest mandarinková sušenka...a mandarinková sušenka is my favorite friend...v alchymii mysli.