Sky´s not the limit

Na zemi ležela těla a SMRT přes ně kráčela.

V sukni kousek nad kolena.
Mírně předkloněná.
Skláněla se k nim jako ke květinám na louce.
Posekané.
Pomalými dlouhými kroky šla přes mrtvoly.
Rozhlídla se a promyšleně našlapovala.
Bořila se do těch nejměkčích míst.
První tělo rozkrok.
Druhé břicho.
Třetí žaludek.
Srdce čtvrtého.
Páté a jeho hrdlo.
Šestý spánek.
A pak se vrátila nazpátek.
Pomalu.
A znovu.
Tentokrát stehna.
Boky.
Hrudník.
Paže.
Dlaně.
A potom vyskočila do výšky a číhala za krkem, na trapézech posledního.
A náhle se to stalo.
Poslední člověk s tváří zabořenou do země se začal pomalu zvedat.
Nejdříve nadzvedl špičky nohou.
Posílil kotníky.
Kolena.
Nadzdvihl zadek a vzápětí se opřel do paží.
A SMRT už jen balancovala.
Zděšená jeho silou se ho chytila víc.
A on jí chňapl za kotníky a postavil si SMRT na ramena.
Vztyčil se.
Znovu se narovnal.
A stál pevněji než kdokoliv.
Sám.
Člověk.

Velká Žena.

Pevně nesla veškerou živou a náhle tak nejistou SMRT na svých ramenou.

Marně se SMRT rozhlížela.
Marně vzpínala ruce zpátky k tělům,co nemilosrdně pošlapala.
Polapena.
Uchvácena.

Jediná, snad  TA vyvolená, stiskla a odnesla SMRT do neviditelna.

A padlí vstali a jen se dívali.
Za nimi.

Zažili.

Ožití.

Radostní.
Tančící.

Odnesena.
Odvanuta.


Jen ta jediná už tady nebyla.

Ta,co zdolala SMRT.
Vírou v sebe ji polapila a donutila žít na svých  ramenou.
Navždy.
Kdesi v temném bezmeznu hvězd.
Daleko od živých.

V absolutní tmě se ozýval jen jakýsi popěvek, co pískala si do nekonečna flétna.


A my jsme tleskali a tleskali a tleskali.

Akrobatům, co tak krásně celý večer, v šapitó na Letní Letné, rozeznívali všechny struny ticha i bouří v nás a nutili nás tajit dech a zářili.... a my s nimi....Sky´s not the limit...

http://www.letniletna.cz/2017/program/performance/id/472


Kdo v sobě nese nebe, překročí cokoliv....i....

Kdo, co?

Mistře,mohu vstoupit?

Jen pojď dál.

Mám takový problém.

PROBLÉM?

Nechápu, jak se to stalo?

TO?

Ano, manžel si našel přítele.

MANŽEL?

Můj manžel.

PŘÍTELE?

Ano, nového přítele.

 A žijí spolu u nás.

U NÁS?

Ano, u nás v domě.

V DOMĚ?

Vůbec to nechápu, vždyť máme dvě dospělé děti.

DĚTI?

Ano, syna a dceru.

SYNA?

Ano.

DCERU?

Ano.

Co budu teď sama dělat?

SAMA?

Ano, sama.

Mistr Pa otevřel dveře.Ukázal na oblohu, kde poletoval orel.

Co vidíš?

Ptáka na nebi.

To je orel skalní a jak říkají tobě?

Haru.

Teď, jdi zpátky ve svých stopách Haru a všechno zkus  pojmenovat.

VŠECHNO?

Ano, všechno.

A jaký to bude mít smysl?

SMYSL?

Ano smysl.

Prožiješ život, Haru.


ŽIVOT?

O lásce a o strachu a o zmatku aneb dozvuky Barcelony

Vůbec si s tím nevím rady.

Hádáme se doma kvůli politice.

Jak to?

No teď, kvůli tý Barceloně.

Prostě Bernie je liberál a neodsoudil islámisty, za to, co udělali.

On pořád říká, že to není možný soudit tak plošně, jak to mám já.

To asi není.

Je to případ od případu.

Jenže já si myslím, že je to možný.

Tak povídej, jak jsi na to přišla?

Nechci, aby právo šaría bylo právem pro celou planetu.

Ať fungujou zákony jiný, ale ne tyhle takhle strašně potupný pro lidi.

Proto jsem víc vpravo možná.

Jenže on už je jako těm, co se říká v Čechách sluníčkáři!

Tady u nás se všem těmhle liberálům říká  "snowflakes", a víš proč?

Protože ze sněhu je jen břečka nakonec.

Sračička.

Sněhový vločky nemají žádnou pevnost!

Jsou to krystaly vody.

Bez vody by to nešlo přece.

A bez liberálů jako Bernie, co myslíš?

Já vím, vždyť já mám ráda všechny lidi dobrý vůle a nikomu bych nikdy neublížila.

Mně to bolí, to, co se děje teď ve světě.

A mám strach, že když dovolíme všem těm mgrantům bez kontroly vstup do Evropa a pak, aby se islám rozšířil do správních věcí, tak  nám bude vládnout právo šaría.To je hrozný přece! A šaría jde ruku v ruce s islámem.A vidíš, kam ta jejich víra vede, bude stačit jeden extrémista, co vyznává džihád a strhne i jiný, i ty dobrý, třeba všechny ostatní. A bude zle!

To se může stát. Lidé jsou snadno manipulovatelní.

Když přijdou lidi, co nemají, kde bydlet kvůli válce, tak když jich nebude moc, pak se asi přizpůsobí našim pravidlům.Jenže, když jich přijdou masy, tak se žádný přizpůsobování konat nebude!

A přizpůsobit se budeme muset my.

To je správný úsudek, jen pokud nevěříš současný politický a státní moci.

Tak jen se podívej na Východ, copak tam je v těch státech vidět nějaká snaha milovat, tvořit a žít?

Ne! Je tam jen zabíjení pořád dokola. Oni se pořád zabíjejí mezi sebou. Oni prostě chtějí zabíjet.

To jsou fakta, který vidím pořád.

Mají válku, protože jí chtějí.

Kdyby chtěli mír a obyčejný život, tak se o to snaží.Všichni dohromady.Jenže oni jen chtějí mít nějakou jejich pravdu!

Jenže mají ty podělaný zákony, který jsou jen o znásilňování a zabíjení.A ne jen v legislativě, oni je mají v hlavě!

A pořád se na někoho dívají jako na nepřítele.

Oni se cítí být pořád něčím nebo někým ohrožený.

Jenže to je právě to,co mají v krvi. A to se nikdy nezmění!

Myslíš jako v genech?

Jo, to si myslím. 

Oni se neumějí ovládat. Mají jiný geny. je to jako s gayema.

Jak to je v krvi, tak se s tím nedá nic dělat.A jak je v krvi právo podle středověku, tak to tam bude pořád. Na jednu stranu budou někde něco skrývat, nějakou špinavost a podlost a na druhou zase budou dělat, jak jsou zbožný.Pořád budou myslet na nějaký věci, jak druhýmu ublížit a uškodit.Oni mluví o bohu,jenže to, co chtějí, to je svět.Teď chtějí ten náš svět.

Myšlenky na ublížení druhýmu jsou v genech, si myslíš? U člověka? Teyd potenciálně i v každým a nebo jen u některýho, odjinud?

Jo.To  my Češi takoví nejsme.

Jo, taky se tady dějou šílený věci.

Jsou to spíš nějaký zlodějny. Byli jsme a jsme pořád trochu takoví veksláčci, to asi budeme přes ten obchod vždycky.Ale neznásilňujeme tak často.Ani děti.A nemáme rádi válku. A jsme spokojený tam, kde jsme, i když remcáme. my jsme takoví kutílkové.Já jsem byla vždycky pro práva menšin a gayů a všech, jenže teď, když to čtu, třeba Daily Mail, všechny ty komentáře taky, tak už to mám jinak.

Já jsem pro bezpečí.

Pro kontrolovanou migraci. Jinak to nedopadne dobře s Evropou.

Já bych šla za lidi v Evropě bojovat hned.

Jsi v Americe. A jsi spíš radikál, jak to poslouchám.

Taky jsem byla včera s kamarádkou, je černoška a za muže má muslima.

Bavily jsme se o tom, že ve Španělsku odhalili za rok 180 džihádistů. 

To je tak obrovský číslo!

A ona mě obejmula a říkala, že se nediví, že mám strach.

To mi hodně pomohlo.

A její muž patří k těm, co to mají v krvi, jak jsi říkala?

To nevím. Nevím, jak se chová k ní doma.

A neznám ho.Asi bude hodnej člověk. Ona je hodná.

Já bych hodným lidem nikdy nic zlýho nepřála.

Teroru se bojím.

Ten začne nenápadně. Nejdřív o něm vůbec nevíš, ten se objeví zničehonic a pak to začne.Změní se ty lidi, který se stanou teroristama a třeba tě znali  a i ty je. A třeba i hodně zblízka.Jak to do nich vjede, to chtít zabíjet a ublížit, tak všechno zapřou, že tě někdy znali a drží se jen svojí pokřivený víry v jejich život. Řeknou,že vidí, že jejich život je věčný a melou samý nesmysly o lásce, a přitom ničí i životy dětí.Jaká je to láska?

To jsou jen jejich obyčejný pudy. Ty jsou přirozený, to vím, jenže právě že je nikdo neomezuje, tak začnou terorizovat. A ještě to otočí proti nám, že my jsme ty špatný lidi. A že nás je potřeba zlikvidovat.Chápeš to?! Oni mluví o lásce, o tom, že musíme milovat jedině toho jejich boha a jdou  a zabíjejí nás. To se tedy z lásky přece nedělá.Jak máme milovat, když budeme mrtví!? Já chci žít a milovat tady! A ne někde být jinde, v nebi nebo kde, a tam milovat.

V tom máš pravdu. tenhle život máme jen jeden a můžeme milovat tady.

Vždyť, jak si mám vysvětlit, že za poslední rok tyhle lidi převálcovali v Evropě náklaďákama asi 100 lidí. A to nejsou žádný dopravní nehody, co se stanou jako neštěstí. to jsou promyšlený akce. A to tady dřív nebývalo. Tak, jak si mám vysvětlit, že je to až teď, co se otevřely dveře do Evropy, právě pro tyhle skupiny lidí?To jsou fakta, se kterýma musím operovat, když o tom přemýšlím. A je mi z toho tak smutno, že někdy nevím, co mám dělat, abych se z toho nezbláznila! Bernie taky nedávno byl tak smutnej,kvůli tomu až brečel, když četl tady o jedný přejetý ženě. To zase byli neonacisti, co to spáchali. To je taky skupina, co je nebezpečná.

A co pak tedy děláš, když nevíš, co máš dělat?

Myslím na to, že je dobře, že nejsem takovej liberál jako Bernie, že jsem konzervativní a že se držím svýho rozumu. A vím, jak to máš ty, že si přeješ pro lidi svobodu, aby každej mohl žít na týhle planetě, kde chce a vyznávat co chce. A přeješ jim, aby si dokázali vytvořit svoje svébytný soukromí. Aby dokázali žít ze sebe.

To máš pravdu.

Jenže, co když v srdci lidi mají strach?Copak je to možný, aby člověk zabil druhýho, zničil mu život jen proto, že on má strach? Vždyť oni mají strach, že my nebudeme milovat jejich boha! A vůbec jsme se ani nikdy společně nedohodli, co to ten jejich bůh a náš bůh je! Oni si to řekli, že to tak udělají. Oni si vymýšlí, že to jejich myšlení je dobrý pro každýho.A když nesouhlasíš, tak tě podříznou. Zabíjet pro to, o čem se ani nikdo nedohodnul! A ještě s takovou zlobou? To je přece nejvíc nelidský!

To se děje. A může se to stát. Komukoliv z nás.Jen je to velmi lidský projev, protože to lidi dělají. Nerovnováha to je. Příliš žáru a příliš chladu. V srdcích lidí.

Jak to myslíš? Mně se to stát nemůže.

Nikomu bys nikdy neublížila?

Říkalas, že bys šla za lidi v Evropě bojovat. A jak bys bojovala? Proti komu?

Neublížila bych nikomu dobrýmu, nikdy.

A jak bys to poznala? To, že je dobrý?

Jak bych to poznala? Pro mě je dobrej každej člověk, dokud mi něco neudělá.

To tak má přece každej! No, ty asi ne,já vím, ty chceš, aby se lidi přeladili na laskavost a soucit.  

A byli svobodný.

Jsem asi liberální konzervativec. Mám to v sobě obojí, kus jako ty a kus jako Bernie, zdá se.

Vždyť, kdyby každej člověk byl jako ty, tak to by dobře nedopadlo!

Lidi se nechtějí spolu domluvit. Oni chtějí poroučet jeden druhýmu.

A taky si pořád lhát.Nebo aspoň nalhávat. I o tý víře.

A z toho pak se podezírají a nakonec se i zabijou. 

Ano, to se pořád dokola děje.Nechtějí zkoušet jiné cesty.

A myslíš si, že když ty budeš věřit v laskavost a soucit a ve svobodu a svébytnost, že se to všechno někdy změní? 

Kdoví? Snad tehdy, až se člověk, a ze začátku třeba jen jediný člověk a třeba jen na okamžik dotkne - uchopí - pochopí -  MYŠLENKU jediného BOHA, myšlenku jeho SRDCE. 

A nechá si jí pro sebe.

Když já asi nevím, co je to ten jediný bůh, o kterým je pořád dokola řeč. Já jsem obyčejná ženská, co chce mít svýho muže, svojí rodinu a svoje bydlení a žít v bezpečí s lidma okolo sebe.Pracovat a něco vytvářet. Chci se cítit bezpečně, to chci.

Tak to zkus.

Co mám zkusit?

Najít to bezpečí v sobě. 

Když Bernie je liberál a já konzervativec. A s tím si nevím rady!

Co budete dělat večer?

Přijdou na návštěvu jeho příbuzní z Kolumbie.Už vím,co budu dělat k večeři, tak snad jim bude u mě chutnat.

To je jasný, vaříš ráda, tak jim bude chutnat všechno.

A hlavně žádnou politiku, ať se zase nehádáte!

Máš přece svoje vize o soužití - o svým muži, o rodině, o svým místě, kde žiješ, o lidech, tak je zkus žít......podle sebe.

Zatím bez hranic

Tak a máme to.
Hotovo.
Já mám hlad.
Pojedeme na večeři, pojď.
Je pozdě, skoro bych radši už jela domů.
Dáme si jen něco malýho.
Pojeďme.
Na Okoř.
Tak jo.

Jídelna je skoro prázdná.
Dobrý večer.
Prosím, jídelní lístek a tady nápojový.
Budete ještě večeřet?
Kuchyně je otevřená jen do 22.hodiny, takže jen pár minut na objednání.
K pití?
Karafu vody, prosím.
A pro mne sklenku bílého.
Jaká máte?

Servírka je mladičká  a sympatická.
A začne sypat nabídku bílých z rukávu.
Nový Zéland.
Rakousko.
Morava.
Ruce za zády.
Úsměv na tváři.
Je " v tom " jako doma.

Pousmívám se.
Vím,kdo si sklenku vína vybírá.
Ta, co vybírá je someliérka světového formátu a ví, co chce.
Tváří se spíš unaveně než vážně a mladičká servírka asi pociťuje tu únavou už nesnadno poschovávanou nespokojenost s nabídkou a nepatrně posmutní.
Výběr je omezený a ona by ráda vyhověla.
Tak tedy zkusmo dám pokus o  osvědčený " vyprošťovák " ze situace.
Co byste si dala Vy sama?
Odbornice dá na osobní doporučení, jak ji znám! podotknu.

Servírka už veseleji nakloní hlavu trochu stranou a vypálí - Jednoznačně Ryzlink.
Someliérka a zároveň lektorka someliérů z celého světa se konečně pousměje - Výtečná volba!
Dám na Vás!

Objednáváme malou večeři, co ladí k vínu i vodě.

Společensko profesně hierarchická bariéra - host a obsluha -  prolomena teplem a světlem konverzace.
Při rozlévání Ryzlinku už se servírkou zlehka štěbetáme.

To mě mezi lidmi baví.

Vy se vyznáte ve vínech?
Trochu.
Udělala jsem si kurz a propadla jsem tomu.
U koho jste studovala?
U pana.......
Chachacha, tak to jste žákyně mého žáka!


Hodně jsem se od něho naučila
A pomohlo mi to rozhodnout se, kde chci vlastně žít.
A kde to bude?
Ve Skotsku.
Chystám se tam za měsíc přestěhovat.
Jen tady dodělám brigádu.
Žila jsem dva roky ve Śvédsku.
A pak jsem jednou letěla do Edinburghu za kamarádkou a bylo to, jako bych tam žila odjakživa.
Učarovalo mi to město.
A celý Skotsko se mi tak zalíbilo, i když jsem zatím byla jen v Edinburghu, že tam musím žít.
Mám teď výborný reference z práce a někde v hotelu určitě najdu místo.
Chci se zabývat vínem víc.
A právě tam.
Bydlení taky nebude problém.
Je mi teprve 24let.
To mám nejlepší věk na všechno, co chci.



A nenabízí se tedy spíš věnovat  se whisky?
Skotsko a whisky, to je přece nepřekonatelné spojení.

Já vím.
Já to zkoušela.
A myslím, že bych v tom byla dobrá.
Rozpoznám stáří whisky jen podle čichu.
Mám vynikající čich.
Jenže destiláty nedokážu ochutnávat.
Je to na mě moc silný.

To je proto, že destiláty se degustují jedině zředěné vodou.

Skoro neslyšně a pokorně a vskutku skromně promluvila someliérská specialistka.

Servírce se rozšířily nadšením panenky.

No, jo,to je vlastně logický!
Jak to, že mi to nikdo neřekl?
Asi proto, že jste si dělala jen kurz degustace vín, trochu poťouchle se culí  autorita.

Večeře se nám rozplynula ve světle svíčky a přes  stylové vidličky na jazyku jako kostka ledu ve whisky.
Jídlo bylo chuti jemné.

Restaurací se nese ambiente v tónech francouzských šansonů.

Loučíme se.

Je dobře, jak jste se rozhodla
A je dobře, že jste se rozhodla teď.
Za rok, za dva, už to nebude možná  tak snadné, odejít žít do Skotska.
Teď to jde, ještě je to bez hranic, zatím.
A nezapomeňte taky na Skye.
Tam je nádherně.



Vyjdeme z karmínových dveří hotelu na terasu z kamenů.
Na cestu.
Díváme se před restaurací na oblohu.
Koukej, blue sky.

To mě nadchne vždycky.

A vidíš,obloha - tam NAHOŘE -  je bez hranic.
Tak, snad to jednou bude tak i tady DOLE.


V souhvězdí Býka, co je tady u nás pozorovatelné od července do dubna,  je skryta i pověst o Europé.

Tak, nechť se Evropě i všem mladým, co chtějí žít a pracovat tam, kde se cítí jako doma, daří volně a spokojeně jako hvězdám a planetám a jejich měsícům na obloze.

Luna nám září na cestu.

Včera byla v úplňku  a leckdo by ji s tou dnešní mohl zaměnit.





Zdá se být pořád celá.

Jako Evropa.

Luna v úplňku a její částečné zatmění.

Ženský a mužský princip.
Luna a Slunce.
Tvoření v hmotě.

Snadno se to poví, jenže, co dělat, když se ŽIVOT zašmodrchá tak skoro principiálně sám do sebe?

Volá mi cizí číslo

Než se volající představí, chvíli mluví o tom, že se nelze spojit a zdá se mi, že je to muž.

Pak se představí ženským příjmením.

Domlouváme si schůzku.

Chce, abych ji navštívila doma.

Podrobně mi popisuje cestu.

Vznáší obavu, abych náhodou nezabloudila.

A dává mi přesný popis.

Mluví o tom, že bude dlouho spát, asi celý den a jestli mohu přijít až vpodvečer, aby už byla vyspalá.

Ulice nese jméno voňavého stromu.

Domek stojí nad řekou.

Sejít k řece se dá jen cestičkou, která je zároveň potok.

Dojít k domku se dá jen přes strMOST.

Jak dolů, tak nahoru.

Žije uprostřed CESTY.

Stromy obrostly břečťanem.

Slunce sem nesáhne ani jediným prstem paprsku.

V temnotě je všechno.

Zahrada je plná starých krámů.

Sešlapaných bot.

Zmuchlaných pytlů od cementu.

Prasklých PET lahví.

Přerostlé kopřivy a keře.

Nedotýkejte se rostlin, abyste nechytila klíště, nabádá mne.

Vstoupit do domku je jako překročit tento svět a ocitnout se v tom nejzbídačelejším místě na zemi.

Tady žije.

Osamělá žena.

V padesáti bezdětná.

S hlasem muže.

Úplně čistým a jasným pohledem.

Pocukává rameny a ošívá se, jakoby ji cosi nutilo do záškubů.

Zve mne do domku.

Otevírá tajná dvířka a ukazuje díru do země plnou černočerné vody.

Tady mám studánku.

Voda je odzkoušená.

Dá se i pít, když se převaří.

Podlaha je pokrytá hlínou.

Na mnoha místech propadlá a zavalená vším, co se kdysi dalo použít.

Zahradnické nářadí.

Plastové psí misky.

Nádobí.

Staré oblečení.

Igelitové pytle.

Není tu nábytek.

Jen staré rozbité trosky jakýchsi dvířek a šuplíků.

Záclony nelze rozeznat od pavučin.

Pod promáčeným stropem bliká žárovka.

Na zemi rádio, co se mu říká " šustítko".

V prvním patře škrábe na dveře labradorka.

Jsem ostraha.

Střežím v noci jeden areál v Praze.

Tady bydlím už šestnáct let.

A co potřebujete ode mne?

To nevím.

Jen jsem měla POCIT, že vy jste člověk, co to může vidět.

A porozumět mi.

Posunout.

Mlčíme.

Mohu si zapálit cigaretu? zeptám se.

Můžete, ale NE tady v domě.

Aby nevznikl požár.

Jdeme ven.

Poodstoupím víc do zahrady a vidím ten absolutní zmar.

Druhá polarita všeho existujícího.

Žena se rozhlíží okolo sebe.

Dívá se na domek.

A pak ODVRÁTÍ svou tvář na mne.

Má úplně jasný a nebeský pohled.

Pomalu vychází Luna na obloze.

Obloha je jasná. jako málokdy.

A mě to dojde.

Podávám jí ruku na rozloučenou.

Odcházím.

 A pak se otočím a řeknu - najděte si ŽENU.

Honzovy doušky

 Stojí naproti  mně na cestě a už zdálky haleká:
 To jsme se zase včera zbořili.
 Já měl šest Plzní.
 To neudělám skoro nikdy.
 A Pepa, ten byl v motolici hned po první.
 Jenže chtěl bejt statečnej a tak si dal ještě dvě.
 A pak se motal na refýži, jak čamrda.
 Ale hele, probrali jsme to všechno a zase se dáme dohromady.
 Mě bude blbě tak maximálně do večera.
 A příště fakt musíš jít s námi.

Pojď něco pro tebe mám.
To se ti bude líbit.

Tady na těch dřevěnejch destičkách jsem si napsal pár mouder od Jana Amose.
Od Komenskýho,

To byl velkej učitel.
A prošel si tíhou v životě.
Neměl to jednoduchý, to teda vůbec a ne.
A hele, mě se na něm líbí, že se držel toho, co v něm bylo to JEHO posvátno.
Já ti to přečtu.
Hele, poslouchej, jo.

I. Neobtěžuj se věcmi, jichž není k životu potřebí, nýbrž spokoj se s několika málo věcmi,jenž slouží k pohodlí a chval Boha.

II. Není li věcí, jenž skýtají pohodlí, spokoj se jen s věcmi potřebnými.

III.Jestliže i ty jsou ti vyrvány, hleď, abys zachoval sama sebe.

IV.A nemůžeš li ani sama sebe zachovati, zřekni se sama sebe , jen abys Boha neztratil.

Tak, co tomu říkáš?
Moudrý, viď
To je tak moudrý, to si pořád dávám do paměti.
Když něco dělám a nebo něco chci.


Ateliérek má na okně plechovky s různými druhy čajů.
V oknech obrovský mosazný kruhy, na který se dá zacinkat a rozeznít tak prostor vyššími tóny.
Dopolední slunce se opírá do veselých přimhouřených očí.
Doušky od Honzy.

Od Komenskýho.
Jana Amose.

Na kocovinu se homeopaticky podává Nux Vomica v potenci 5 -9. Emoce i mysl se ustálí.

Tady u nás čerti nejsou

Přišla jsem nedávno do putyky a tam pobíhal takový malý pejsek.
Černý s bystrýma očkama a šup pod židli a pak zase pod stůl.
Šikovně si sám pohazoval s jakousi hračičkou a pak si spokojeně lehnul ke mně.
To je pěknej čertík, povídám!
Jak se jmenuje?
Beník, tady u nás čerti nejsou, dostalo se mi pozvolné bezvýrazné odpovědi s upřeným pohledem do očí.

Bojíte se čertů? ptám se s úsměvem

Ne, to jsem neřekl. Říkám, že tady u nás čerti nejsou!

Jsem už taková, tak povídám - Bojí se čerti tady u vás?

Ten chlapík se na mne podíval a trochu se jako zasmušil a odšoural se pryč.

Pejsek zůstal ležet a pak za chvíli hupky dupky a byl pryč....takovej malej, ale šikovnej!

Tak, kdo ví, jak to s těmi čerty a čertíky tady u nás vlastně je!

Jdi domů a žij podle sebe

Potkal jednou žák Mistra.

Mistře, řekni mi, co je to iluze?
A co je to život?

Pořád nad tím hloubám.
Zdá se mi, že můj život není dobrý, že je to jen iluze a nemohu se pohnout z místa.
Nevím, jak mám žít.
Sám se sebou nevydržím.

Iluze?
Život?

Dobrá, jdi domů, zavři se do chlívku s kozou a žij její život.

A přijď za rok.

Žák ho poslechl.

Za rok přišel a Mistr se ho ptá: 

Co dělá koza?

Je to přenádherné zvíře.

MYSLÍM, že s ní by můj život i hospodářství, vlastně vše,  mohlo vzkvétat.

Je velmi mocná.

Zdá se mi stejně posvátná skoro jako kráva.

Opravdu?

A proč si to myslíš?

Spásá všechny byliny i ty nejvzácnější a dokáže je vytrhnout i s kořenem.

Na louce už pak nikdy nic neroste.

Taková je koza.

Koza je úctyhodná, Mistře!

Mistr se na žáka ani neohlédl a pronesl tiše:

Kráva by pro tebe možná byla lepší.

Koza bude vždycky jenom koza.

Kráva je posvátná právě proto, že spase jen to, co je třeba.

Pak dá mléko teleti.

Zbytek vegetace nechává k užitku ostatním druhům.

Vystačí si s málem.

Je to boží vtělená skromnost.

Stará se jen o věci potřebné.

Je si vědoma svého údělu.

Tvá naděje na dobré hospodářství  a úctyhodný život s tím, cos POZNAL, je mylná.

To je iluze.

Jsem to ale hlupák, Mistře.

Dej mi tedy ještě jeden úkol, abych už napříště věděl, co je iluze a nespletl se v sobě.

Dobrá.

Jdi na poušť a žij s hyenou. 

Za rok se vrať a povíš mi, co ses dozvěděl.

Žák odešel na polopoušť a přidal se k hyeně skvrnité.

Žila sama jen s mládětem.

Pobíhala od kde koho, ke kde komu, jen aby našla nějakou výhodnou odpadlou potravu.

V noci se potulovala a kde mohla tam, se vetřela.
Magické temnou nocí žijící zvíře, myslel si žák.

Za rok se žák vrátil k Mistrovi a začal chvalořeč.

Hyena je kouzelné a tajuplné zvíře.

Je stejně posvátná jako černá puma.

Dokáže sehnat potravu pro sebe i pro mládě od druhých.
A umí to se všemi zvířaty vždycky tak nebo tak zaonačit, tak, že jí všechno věří i svěří.

Poznal jsem její zvláštní způsob myšlení.
Mění i mou mysl.
Dokázala by mne přede všemi ochránit.
Svými kouzly.

Mistr vzal hůl do ruky.

Chtěl už žáka udeřit.

Viděl pravdu, která stojí za žákovými slovy a slyšel jak v duchu žák ustrašeně  tiše sám sobě říká :

Hyena měla tělo silnější než já.

Její široké hlavy s tupým nosem a neforemnou mordou, kterou  by mohla drtit i kosti, jsem se bál.

Neudeřil Mistr žáka holí.

Zamyslel se a začal potichu pobrukovat.
Jakoby volal kohosi na pomoc.

Z džungle přišla černá puma.

Ladně vyskočila na nejvyšší větev v koruně starého stromu.

Ležela nepohnutelně a v dokonalé rovnováze a nespouštěla z žáka oči.

Pozorná.

Tichá.

Soustředěná. 

Kočka, co uloví kořist jediným skokem.

Aniž si kořist uvědomí, že je kořistí.
Silná i jemná.
Tělo a duše.

Žák sklopil hlavu.

Jsem hlupák, Mistře!

OČEKÁVAL jsem od života s hyenou ochranu a život plný okouzlení.

Byla to iluze života.

Dej mi tedy ještě jeden úkol a tentokrát to pochopím.

Dobrá, staň se velbloudem.

Za rok budeš zpátky.

Žák se rázem stal velbloudem.

Tahal na svých cestách na hřbetě osvěžení pro všechny okolo.

Až měl na zádech hrb.

Písek pod nohama se mu bořil.
Houpal se ze strany na stranu celý unavený a lehával v prachu cest.

Vydržel tolik, co málokdo.

Za rok navštívil Mistra.

Tak?

Velbloud je nejlepší zvíře.

 Všiml jsem si, že je mnohem krásnější než žirafa.

Ta má jen dlouhý krk a silná kopyta a jen se tak probíhá po savaně.

 Ale velbloud, ten je ze všech zvířat nejchytřejší.

 Říká se mu koráb pouště!
 Víš, Mistře, co takové přirovnání znamená?

To je největší ocenění!

Život  velblouda, to by pro mne byl život plný ocenění a uznání.

Mistr se na něj díval a pak řekl:

Žirafa má, díky svému majestátnímu krku, hlavu v těch nejvyšších větvích a živí se jen vybranými  nejskvělejšími listy ze stromu.

A když ti ukáže záda, dej pozor! Jinak ti prokopne srdce.

Tak to dělá se všemi, kdo žijí v iluzi.

Pro tebe by nejlepší byl život se žirafou.

Zbavila by tě velmi brzy utrpení.

Žák měl údivem vykulené oči a najednou jakoby konečně chápal všechno, co mu Mistr o zvířatech a o iluzi řekl.

Viděl sám sebe. 

Jsem jen hlupák, Mistře, hlesl a sklonil hlavu hodně hluboko ke svému srdci.

Mistr se pousmál.

Jsi člověk.

A žiješ v iluzi, že snad někdy  pochopíš, co je to iluze.

Nic neočekávej, nic nesuď a nelži lidem a ani sám sobě.

Buď vděčný za to, co ses mohl naučit od zvířat.

Teď jdi domů a žij podle sebe.

Vlož svůj život jen do svých rukou.

Pak máš alespoň malou naději, že tvůj život bude dobrý.

Mistr zavřel dveře svého domku a žák běžel rychle domů žít podle sebe.
Bez iluze.

  

Poutník mezi světy

Žil jednou jeden poutník.
Putoval vesmírem.
A na svou pouť dostal vzácný dar.
Nejen, že  mohl putovat mezi světy.
Mohl i v každém z těch světů tvořit.
Mohl tvořit ve světě myšlenek.
I ve světě skutků.
Takový dar nedostává každý.
Ten, kdo dar obdrží má velkou sílu.
Člověk má sílu daru.
Dokáže darovat sám sebe a nic za to nechtít.
Tvořit život.
Síla trvá jen do tehdy, kdy obdarovaný žije v pravdě.
Žije to pravé.
Sklouznout do světa bludů - pocitů -iluzí - je možné.

Hranice mezi myšlenkami a skutky, je jenom tenounká linie, je opravdu nepatrná.
Přechod.
Možná práh.
Nitka bludů.
Kdokoliv se do ní zamotá, mnohdy se stane, že se z ní už nikdy nevymotá.

Poutník dlouhou dobu kráčel svou cestou.

Cestou mezi světy.
Cestou vyrovnanosti a bezelstnosti.
Cestou pravdy.
Jeho myšlenky i skutky byly čiré a svěží jako bystřina.
Jako jarní vítr.
Jak kapka rosy.
Jak sluneční záře.
A na své pouti mnoha pocestným dokázal posvítit svým živým.světlem.
Ukonejšit je svou tichou tmou.

Jednoho dne se přece jen zamotal.
Přestal se těšit ze svého daru.
Nechtěl už  věřit jen v jeho sílu a kdesi v letním dni se mu zalíbilo mihotavé světýlko jedné bludičky. Uměla krásně mluvit o měsíčním svitu.
Zdála se mu přelíbezná.
A poutník už nemyslel na nic jiného než na její mihotání.
Pobíhal po louce, kde se bludička zablýskla.
Brodil se za ní bažinou i močálem.
Zoufal si bez ní v temném lese.
Z pýchy se rozzářil uprostřed toho temného lesa tak, že poplašil kde koho.
A samo jeho světlo, mu ale způsobilo ještě zakalení jasnozraku a přestal vidět sebe i svoje tvoření. Netrefil už ani do světa myšlenek.
Ani do světa skutků.
Začal se mihotat stejně jako jeho milá bludička.
Chytal se všeho kolem.
Poletoval sem a tam.
Bludička zase problikla a on se tedy už držel jen u ní.
Jak se tak spolu mihotali, potkali cestou tajuplnou bytost.
A nevěděli.
Kde se vzala?
Odkud?
Proč přišla?
Kdo jsi? zeptal se poutník.
To je rébus pro tebe, odpověděla a pousmála se očima.
Chvíli se tak na něj dívala a on, jak se jí díval do očí, rozvzpomněl si na to kým byl.
Poutníkem.
Tím, kdo nese dar putování.
Ne mihotání.
Ne poletování.

Na okamžik zatoužil zase být sám sebou.

Jenže se zalekl.
Připadal si najednou malý a slabý.
Bezmocný.
A polomrtvý.
Popadl tedy sekeru s tím nejdelším topůrkem, aby se cítil zase jako silák. Jako muž a ne bludný brouček.
A tu bytost rozsekal na nepatrné kousky.
Ohohoooooo!
Jak jsem velký a silný!
Na okamžik se ze své síly a moci radoval.
Smál se až se prohýbal.
A těšil se ze svého pofidérního a vskutku jen zdánlivého vítězství.
Na chvíli to vypadalo, že se bude zase cítit jako světlo v temném lese.
Pýcha ho zase zaslepila.

Čas plyne.
A činí dobro, ať chceme nebo nechceme.

Po čase se mu bytost zase zjevila.

Na louce.
Ve stínu jabloní.
Spojená s přírodou.
Vrátila se.

Skoro ztratil řeč.
Ne ze strachu.
Z radosti.

Světlo, co přinesla, bylo hřejivé jako sluneční paprsky.
Viděl, jak i v něm  se rozzářilo znovu Slunce pravdy, co nedokáže lhát.
Těm, co mu přišli naslouchat, chtěl cosi říct, jenže to v ten moment vlastně nedokázal.
Silnější bylo to, co cítil.
A tak se musel jen  tiše a čistě radovat.

Pocítil, jakou hru hraje.
A kým se stal.
Pochopil, co udělal.
Ten příběh přece dávno znal z moudrých knih, co cestou mohl zahlédnout.
Mája a Brahma.
Pochopil, co to bylo za hru.
Cítil, že rozsekal sám sebe.

Sám sebe.

TO celistvé, co dostal darem.

Teď už věděl.
 Věděl, že tehdy, když vzal do rukou sekeru, iluze nad ním zvítězila.
Zamotal se do jejího bludu.

Teď tedy bude muset pečlivě nacházet každý kousek sebe sama a být víc než jen pozorný.

Pak zase bude poutníkem.
Tím, kdo dostal dar putovat mezi všemi světy.
A v nich tvořit.
S vědomím.
Tvořit.
Světy.
podle sebe.
Tvořit.
Sebe sama.

Uprostřed noci, nad ránem zaslechl hlas té mlčenlivé bytosti.

Sklonila se nad ním, pousmála, dala mu vlasy za ucho a zašeptala.

Každý z nás máme na svědomí jen sám sebe.

A zase zmizela.

J.A Komenský aneb Doušek od Honzy

Muž oddaný Bohu a ctnosti a starající se jen o věci potřebné, požívá cti v životě, dospívaje k ní trojí cestou:
I.   Tím, že ani na sebe ani na žádného člověka, ani na žádnou věc nedopouští nic nečestného.
II.  Že hledí nikoli zdáti se dobrým, nýbrž býti.
III. A přitom nedbati tak lidí jako Boha, ochránce pravdy a vlastního svědomí, vnotřního svého svědka. Pakli, kdo takovým vpravdě budeš, budeš ctěn před tváří Boha a andělů jeho a zbožných lidí, jsa nejvěrnějším obrazem Boha, jenž jest pravda, ať žíti budeš ve světle veřejného života nebo
v přítmí svého soukromí.

Bohyňka Johanka

....jsou příběhy, co stojí za to napsat, protože se staly....protože jsme si je vyslechli...a co je napsané už existuje...

Myslela jsem si, že se nikdy nebudu ničeho bát. Jenže, když je bouřka, nemám to ráda. Zalezu si raději někam do bezpečí. Nejradši mám svůj pokoj. Ne, vlastně svoje věci, protože můj pokoj je tam, kde mám svoje věci. Měla jsem už víc domovů. Už jsme se víckrát stěhovali. Nejdřív všichni. Pak už jen máma, brácha a já. Táta s námi už není. Odešel a já si vždycky myslela, že je to kvůli mně a bráchovi, že jsme nějací divní, že mu vadíme. Teď už zase bydlíme jako rodina. Vlastně nejsme rodina. Jen máma si to myslí. Má novýho muže a já mám sourozence. Nic mi zdánlivě nechybí. A taky to tak občas zažiju. Když vidím okolo sebe svoje věci. jenže uvnitř sebe cítím, že mi něco chybí.Chybí mi táta.

Vídáme se. To jo. Navštěvujeme se. A taky o prázdninách býváme načas společně. To se užijeme. Aspoň trochu. i když zase ne tak, jak bych asi potřebovala. Je s námi jeho přítelkyně. A upřímně si myslím, že to žádná přítelkyně není. je pořád na něco naštvaná. i když se usmívá, Cítím z ní, že je nesvá. A vzteklá. Naštvaná je asi až ta další fáze. Ona je podle mě trhlá. Nebo ještě jinak. ona je prdlá. Někdy nevím, jestli není blázen Buď vůbec nic nedělá a nebo se nějak předvádí. Všechno, co udělá, je jenom její představení. Je jako kdyby byla pořád na nějaký přehlídce a musela se předvádět. Dělá to pořád. Když si češe vlasy. když si čistí zuby a nehty a těma se taky táty drží. Přítelkyně je přece od slova přátelství - přátelská - a ona je spíš nepřátelská. Vůbec nic se jí nelíbí. Někdy mi připadá, že už je asi hodně stará, jenže pak někdy o sobě vypráví a tím mě potvrdí, že taková divná byla odjakživa. I za mlada. I když byla malá.Nikdo a nic se jí nelíbí. I když to říká. nelíbí se jí prostě vůbec nic. To poznám, když se na ní dívám. jak stojí. Má takový divný postoj. Má stehna moc u sebe. A pak je taky taková pořád jako zhroucená. podpírá si pořád bradu, jako kdyby krk sám neunesl hlavu. To mi připadá únavný. Je to s ní únavný. Nikdy se s ní nenasmějeme. ona totiž neumí dělat legraci. Jen někoho zesměšňuje a nebo opravdu blbě kouká. Kdyby chtěla dělat legraci, asi by ze sebe dělaal pumprdlíka. Já se snažím jí mít ráda, a vůbec mi to už nejde.Je to zoufalý. Se mnou.

Když jdeme někam ven, drží se táty pořád za ručičku jako malá. Druhý ruky se drží brácha. Tak já za nimi jdu a pozoruju lidi okolo. Jestli mám ten názor na to její cupitání a poskakování jen já a nebo jestli to taky někdo uvidí stejně. A když třeba uvidím, že se na mne někdo usměje, že to vidí taky, tak hned sklopím oči. Nechci, aby lidi věděli, že s tátovou přítelkyní nejsem spokojená. to asi není správně. Když si jí vybral a má jí rád, asi tam je něco, čemu nerozumím.

Někdy zaslechnu, jak spolu s tátou mluví. On jí občas musí vysvětlovat úplně jednoduchý věci, který by pochopil i Zbýša. To je jeden kluk ve škole. On není zrovna moc chápavej a všechno mu musíme říkat víckrát, i když už jsme na druhým stupni. Pan učitel je trpělivej a nikdy si ze Zbýši nedělá legraci. Radši to zopakuje všem víckrát a pak se jen optá, jestli víme, co máme dělat a nebo, jak věci jsou a budou, když jsme třeba na výletě. A když to chápe i Zbýšá, tak pan učitel dostává takovej jako bohorovnej výraz, že je asi dobrej učitel. Tak možná, že to má táta taky tak. Že má tu přítelkyni proto, aby když něco pochopí ona, on měl jistotu, že to asi dělá už tak dobře, že to pochopí i blbeček. Jenže Zbýša není blbeček, Zbýša je prostě retard. On za to nemůže, on už se tak narodil. A je hodnej. Když zrovna není v tom svým ataku nebo jak se tomu říká. To je pak šílenej.To všichni víme a pan učitel je trpělivěj. Tátova přítelkyně není retard, ona si na něj jen hraje. Asi aby měl táta zábavu a připadal si chytřejší. Přitom je chytrej až dost. To ví o něm kdekdo. 

A taky není hodná jako Zbýša. Ona po někom pořád pokukuje a pak ho pomlouvá. Ne, že yb to popisovala. Ona to hned odsoudí a hned vymýšlí, jak by s ním " rychle skoncovala " říkává. Chová se divně i k bráchovi. Je to už dospělá ženská přece a přitom je pořád taková divná.A strašlivě se bojí. je to strašlivý v tom, že je ten strach na ní vidět. Tak pak vypadá sama strašlivě. Navenek ne. to je jako taková ta hadrová panenka. Nosí takový divný šaty. Nikdy nevím, jestli jí to sluší nebo ne. A myslím, že to neví ani ona. Vlastně nemá žádnej styl. Má jen oblečení.Když jsem si hrávala s panenkama, taky jsem  je jen tak oblíkala a svlíkala. Mám na ně spoustu šatiček, A ona to dělá taky. Oblíká se, svlíká. Taky cvičí. Chodí do sokola.A jak se pořád něčeho děsí a straší se tím, tak je děsivá. A strašlivá. Někdo je strašidelnej.To znám taky takový lidi, co z nich jde strach. Vypadají strašidelně. Jako zombie stíny třeba. Ale těch se nebojím. Takový lidi mě zajímají. Oni mají styl strašidelnosti. To je něco jinýho.Ty stejěn nakonec zmizej sami od sebe. Ona je strašlivá.Jako výhrůžka třeba. Že se něco stane. jako bílá paní asi. Kde se zjeví, tam se něco ošklivýho lidem stane.Nebo bludička.Pořád se něčeho bojí. Bojí se na přechodu pro chodce. Bojí se na nádraží. Bojí se horkýho jídla. A studený zmrzliny. Bojí se ochutnat kousek jedovatý houby. Bojí se v noci. Bojí se sama doma i když je zamčená.Bojí se být doma i jen s námi, když táta někam odejde, hned mu volá.Bojí se jezdit pomalu autem. A pak se bojí zase jet rychle.

Já se bojím asi jen tý bouřky.

Táta totiž kdysi na mámu dost řval.On taky vlastně pořád něco popíjí. Jo, on pije pořád. Každej den. To se jednou venku napil a pak doma na mámu řval. Venku pršelo a byla bouřka a já jsem byla ještě docela malá. Zdálo se mi, že je to zlej čaroděj, co přišel domů a zahulákal tak, že začala bouřka. Máma se s ním hádala. jenže to nemělo žádnou cenu. My jsme byli s bráchou úplně bez sebe. A brečeli jsme oba.Asi strachy. Chtěli jsme klid. Táta pak nakonec odešel. Aby měl taky klid.A už se nevrátil nikdy nazpátek. ona ho asi máma vyhodila, myslím.

Někdy si říkám, jestli ten klid našel. A kde ho hledal? S touhle přítelkyní tedy žádný klid nemohl najít. Myslím, že spíš jen jí chtěl vyhovět, když ho tak moc chtěla. A nebo je třeba stejnej jako já a jen si chtěl se svýma věcma někam zalézt a ona ho tam tak dlouho otravovala, až si na ní zvyknul. Já to mám s bráchou stejně. Taky jsem si na něj už zvykla. A když mě otravuje, tak s ním nemluvím.

Někdy si říkám, jak by bylo fajn, kdyby táta jel někam jenom se mnou.A něco by mi ve světě ukázal. Co jsem s ním ještě neviděla. Třeba jen na pár hodin a nebo na pár dní. A byl tam fakt jen pro mne. To se asi nikdy nestane. Buď je tam brácha a nebo ta tátova přítelkyně. Když o tom tak někdy sním, ani nevím, co mám s tátou společnýho. Možná, že jsme stejní. Já bych taky uměla přinést bouři, kdybych chtěla. Jenže nechci. já se bouřky bojím.Zatím.

Možná, že až příště někam půjdeme, dá mi táta ruku. jednu mně a jednu bráchovi. Já mu ruku nikdy sama nedávám. Protože už nejsem malá jako brácha, ale kdyby jí dal on mně, to bych byla ráda.

Taky si pokaždý v restauraci sedne tak, že má tu přítelkyni naproti sobě a nebo se na něj nalepí a sedí hned u něj. Mně to celý připadá trapárna. Pak už se s tátou ani nechci radši bavit.On to na mě pozná a má pak sklony k tomu mě napomínat a nebo nějak buzerovat. To ej dost protivný. I yt jeho otázky, na co myslím. Když mu to řeknu, stejně nic neudělá.A jestli to na mně vidí, tak proč s tím nic neudělá?

Nejradši bych s ním bydlela pořád, abysme se užili společně. Jenže to se nesplní. Ta přítelkyně už všechno ovládla a nejvíc jeho. někdy vím, že se jí směje. Někdy se jí smějeme spolu. Mě to pak ale mrzí, protože tím pádem vím, že táta s ní asi není ani spokojenej a ani šťastnej. Máma říkala, že je táta na ženský. Tomu moc nerozumím.Mě se taky ženský líbí víc než chlapi. A některý ženský se mi nelíbí vůbec. Jsou faktivky ohavný. Tak mi připadá i ta jeho přítelkyně. Kdybych mu měla vybrat nějakou přítelkyni, asi bych mu žádnou nevybrala. spíš bych byla ráda, kdybysme mohli někde být všichni pohromadě, když musí u sebe mít tuhletu ženskou. Pohromadě myslím, že bych mu ráda byla nablízku víc než tak, jak je to teď.

Pořád se mi po něm totiž stejská. Od tý doby, co odešel.A jemu po mně a po bráchovi taky. I když dělá, že ne.

Je divný, že není takovej zákon, že by tátové mohli mít svý děti u sebe a nechat je jen tak, aby se o sebe starali všichni navzájem.Že jsou pořád nějaký takový bouřky mezi lidmi. A lidi pak chtějí z toho všeho někam utéct do klidu a zase tam najdou jinou bouřku. A nebo se k ní aspoň schyluje.

Tak to bych chtěla odstranit.

A když já někdy tu bouřku někam nesu, tak to radši budu schovaná ve svým pokoji a se svýma věcma. To je dobře. Nebo ne?

Bouřky jsou krásný na nebi a stejěn se jich bojím. 

Mezi lidma ať je radši jen takový to počasí jako je třeba na jaře,někde, kde kvetou stromy, na Ptříně třeba v květnu. to se mi líbí. Ani horko, ani zima. Takový akorát a ještě všechno krásně kvete. A pak už brzy zrajou třešně. 

....sezení s bohyňkou skončilo...co dodat?...

Phosphorus v potenci 30...aby zářila jako blesky v jarní bouři...a nikdy ze sebe neměla strach

Silicea v potenci 30...aby se její křehká přání splnila...

Borax v potenci 30...aby se zbavila všeho " kyselého "....



...s laskavým svolením Johanky...

...čáry máry fuk...jednou z ní vyroste Bohyně...to bude úrodička... 

Příroda a civilizace

Nedávno jdu tady lesem.
Obvyklé každodenní  kolečko s ridgebackem Brutem.
Ten se zase courá.
Zevluju. Postávám. Pískám.
V duchu se dušuji, že zítra si dám trasu pro změnu hodně do kopečka, aby se necoural a musel zamakat.
Na stromě visí igelitová páska s reklamou KOLO PRO ŽIVOT.
A heleme se, závod tudy pojede.
Praha Karštejn Tour.
Proguĺka se s tím couralem protahuje.
Musí všechno prolézt a očichat.
Ochutnat různé druhy trav pro snadnější trávení a následné jogínské praktiky očisty nitra vyvrhováním.
A koukám -  závod už jede.
Pár " koláčů " nás mine a jak si postupujeme nazpět do vsi, nacházím na zemi tuby od energetických posilovačů pro sportovce.
Jo, taky jsem tohle jednou v Himalájích potřebovala.
Je to rychlá " polívka " pro vyčerpané tělo a funguje.
Nepochybně.
A tak se sehnu a zvedám tu prázdnou tubu.
A zničehonic se mi vybaví ten obraz tam ve velehorách.
Sherpa zbaštil sušenky a pak jen tak ten "umělohmotný" papírek obalu zmuchlal a bezelstně odhodil před sebe na zem.
A kdosi z nás trekařů ho sebral a  napůl v legraci a napůl vážně  Passanga Sherpu pokáral, že to asi ne!
A pak řeči o civilizované ochraně přírody, o pořádkumilovnosti ze strany " big white man".
A Sherpa nás jen  jakoby mimochodem úsměvem uklidnil a jedinou větou ujistil  -  PŘÍRODA si se vším poradí. Je všude.
Krajem z kopce do kopce se ještě chvíli mezi muži nesla rozmluva, jak si ta příroda tedy s tím poradí? A zazněly i argumenty, že existuje odpad, co se rozkládá stovky let a bla bla bla....
Ten úsměv  pořád na Sherpově tváři. pokyvování hlavou.
Pak znovu řeči o civilizaci a jak to s ní je.
Co je to civilizace?
Kdo je civilizovaný?

 A nad vším se jakoby vznášela Sherpova pevná myšlenka - a v ní ta nepřekonatelná důvěru ve vlastní názor -  na PŘÍRODU - to, co tím chápe ON -  mlčel a pro mě prostorem znělo - PŘÍRODA si se vším poradí.Je všude.

Zase jsem tedy, sebrala odpadky v lese, tentokrát tady  - ty tuby od " polívky ".
A když jsem je doma házela do pytle s plastem, najednou mi to došlo.
Ten jeho úsměv.
 Jako bych zaslechla - Vidíš, chápeš? - Příroda si se  vším poradí.Je všude.



Já jsem PŘÍRODA...........myšlenka je nejsilnější kvantum energie.
Don´t worry, beeeeee happy.

Štěstí je ta cesta.

Holčička a kráva

Mám tady pohyblivé leporelo s pohádkou O chytré Kačence.
Pohádka.
Všichni ji známe.

Chudý tatínek najde poklad pod kořenem starého stromu a zrovna, jako na potvoru, projíždí kolem královská hlídka a tak tatínka " zabásnou ".
Kdeže by takový chudák asi mohl vzít hrnec plný zlaťáků?
A rovnou před krále a ten?! - šup s ním do šatlavy.
 Asi, že bylo moc horko nebo temno a nebo taky, když chlap, a třeba i král, žije dlouho sám, se mu tak nějak zpomalí chuť na hlubší moudra a kupodivu se mu zrychlí rozhodnost.
Poněvadž chce mít klid na svoje věci.Přeci!
Jenže, ejhle, ten chudý tatínek má náramnou dceru Kačenku a ta hned před krále a jak si to, " ty jeden panáčku " představuješ, takovou nespravedlnost!
Ovšem král je král !
A je třeba učinit za dost taky všem náležitostem okolo " ouřadu ". Jakpak to!?
Ono není úplně jednoduchých věcí a tak tedy ani hned přiznat, že i král může šlápnout vedle, a bůhví do čeho, ještě ke všemu!
Dobrá, dobrá, Kačenko, když správně splníš tři úkoly ode mne, tatínek bude volný!
Přijď až ZÍTRA!!!!!

Ani nahá, ani oblečená!
Ani nepřijít ani nepřijet!
Dar nedar!

Ohohohooo, tohle ta kalupinka z chatrče nikdy nedokáže vymyslet!teř si ruce o sebe ten jeden král nebo" králíček"?

Ráno, Kačenka zahalená v rybářské síti - " rybářka jedna!"
Ani pěšky ani na oslu.
A v klícce ptáček - dar pro krále - a  frrrrrrnk!


Král zírá a pak už jen... to RYCHLÉ rozhodnutí  - svatba a lááááááska, lááááska ...LÁSKA. Jednoduše, no.

Čas plyne.
S láskou.
Hravě.

Dny kralování a dobra činění.

Dva sedláci na trhu.
Jeden s kobylkou a druhý s krávou. A hle, hříbátko se narodí a zaleze pod krávu.
To je moje hříbě! - řve ten s krávou!
Hříbě patří kobyle - tiše a  nevěřícně argumentuje ten druhý.
A pak už taky řve.
Nevstřícnost a neústupnost proti sobě.
Já a MOJE v hlavní roli!
Tentam je zdravý selský rozum.
Pak tedy, jdeme ke králi, ten ať SPRAVEDLIVĚ rozhodne!


S láskou plyne čas tak plně a bohatě, zdá se.

Královský ouřadování je ovšem pořád stejná " přihrádka " a zapadnout při tom do starých kolejí, tak jak zvyk káže, to je snadná cestička.
K rozřešení.
Rozhodnout rychle a bez přemýšlení!
Hříbě se drží matky, jestli bylo pod krávou, patří ke krávě.
Konec lívanec a basta fidly, štempl a raději se zabývat královským " uměním."

Takhle to přece ve světě funguje, milý sedláčku.

Houby spravedlnost!
POZNÁNÍ!

Sedlák od kobyly jde se svěšenou hlavou.

Král je majestát!

Co naplat!

Kačenka zase ví, co umí "rybářské" sítě.

Král asi zapomněl, co je PRAVDA,vida!
Rychlá porada sedlákovi - zítra ráno na louce před královským palácem budeš chytat kapry. Až se král zeptá - CO TO DÉLÁŠ?!A vysměje se tomuhle  nápadu, inu... však už víme, co bude sedlák říkat dál.

Hříbě putuje zpátky ke kobyle.
Kačenka dostane ultimátum - Odejdi a už se nevracej !A vzít si můžeš, co je ti nejmilejší.
Král nechce být nelida.


Ráno se král PROBUDÍ v chaloupce a do okna mu čučí tele....neboť láááááska i postele s králem přenáší.

Sedíme, posunujeme obrázky v leporelu, sem a tam, děti pohádku slyší poprvé.
Je v angličtině.
Clever Cathy.

Tak, jak už to bývá - musíme si jí povědět ještě jednou a ještě jednou!
A ještě jednou.

Dobrá, a teď už si zase hrajte samy, já jdu připravit večeři.

Ela Maria si bere leporelo a potichu si pohádku podle stránek vypravuje pro sebe.
Dívám se trochu zpovzdálí.
Jak si s tím vším asi poradí?

Papírový tatínek se uklání královské hlídce.
Kačenka s rukama v bok si na krále přišla " došlápnout".
Okýnko u šatlavy se posunuje a písař zapisuje trest.
Kačenka se pohupuje na oslíkovi a odhaluje rameno.
Dva sedláci na vozech - jeden mrská s bičem v ruce a druhý máchá zaťatou pěstí s odhodláním vybojovat to SVOJE správně.
Kráva má v kukadlech výraz "vyděšených " z celého toho všeho, taky zírá překvapeně a vyvaleně.

A smutná kobylka věší hlavu až k zemi.


Ela posunuje tou smutnou kobylí papírovou hlavičkou, nahoru a dolů, kobylka ústy šestileté holčičky smutně šeptá- To je moje hžžžžííííbátko!  - a hle !  -  BOD OBRATU! - najednou Ela, dá kobylčinu hlavičku nahoru, jen sekundičku se zamyslí a vypálí - Ty krááávo, jedna pitomá, ty nevíš, že hříbátko patří kobylce? Tak mi ho koukej nechat!

Aneb.....dětsky čistá logika věcí, to jest to, co nám jest přirozeně dáno všem....

Jen jsme na to, asi v běhu dní a nebo honbě za " lepším a ještě lepším a nejlepším" nějak pozapomněli - v těch krkolomných podivuhodných intelektem zastřených hrách na archetypy a stíny a mýty. A bůhví, že Ela má recht!
Vždyť i ta kráva mohla zpitomět ze svého nenadálého postu MATKA a být ze všeho bezparádně vykulená. Někdo už jí musel otevřít oči!

Holčička Ela Maria.

Zdá se mi, že v každém okamžiku nastává příležitost v prostoru a čase, zabývat se, mnohem  víc  než jindy - UVNITŘ sebe - opravdu podrobněji - archetypem " kráva  " a " holčička "....svět nám je nabízí k potkání se....tak tedy...

...od čeho by jinak byly pohádky?..

Karmické myšlení a my

Karmické myšlení je samozřejmostí pro člověka, který jde cestou toho nejdůležitějšího, a k jehož zájmům patří putování duše.

Soustředí se jen na to nejdůležitější, jak v myšlení, tak i v jednání.

Počítá jen rychlé a správné činy a i ty musí být navíc tak efektivní, jak jen to je možné.

Řeči ve stylu - co by bylo, kdyby - jsou nepřípustné.

Hovoření o chtění se vylučuje. 

Ovládá racionální myšlení a je schopen se okamžitě a bez přerušení koncentrovat na řešení jakéhokoliv problému, další okolnosti ho nezajímají.

Nepochybuje o své roli zasáhnout do řízení osudu a nenechá si svou pozornost rozptýlit.

Uvědomuje si, že jeho vlastní význam pro něj nic neznamená, a proto mluvení, které není ovládáno nutností nepovažuje za vhodné.

Jeho život je jen zdánlivě asketický, protože nutná životní síla zůstává stále zachována a vše ostatní pozbývá své důležitosti.

To jsou předpoklady vedoucí k úspěchu.

Tajemství jmen - Zoltán a Ingrid Szabó