V Tescu se teď jednomu chlapíkovi, kterýho bych tipovala na taťku od dětí v momentální nouzi, povedlo utéct s dvěma košíky nákupu. Postarší tělnaté pokladní, co mu to správně namarkovala a ptala se- Hotově nebo kartou, - řekl jen - Zaplatím zítra! - Popadnul ty tašky a byl pryč.
Pokladní láteřila a když se vykopala ze sedačky za kasou, volala do éteru - Petřeee, on mi utek!
Petr, asi vedoucí směny, přifuněl zpoza regálů, pokrčil rameny a zase odfuněl.
A pak spustila na mne:
" No, jste to asi neviděla, ale to bylo natotata. Kdybych byla mladší, tak bych za ním běžela.To jsou dneska lidi. To se přece nedělá, krást!"
Tak mi to nedalo a povídám:
"Fakt si to myslíte?"
"A co jako?" zeptala se.
"No, že se to nedělá. Krást. Já myslím, že se to dost dělá. Možná mnohem víc a všude. Jen ne takhle okatě. A hlavně, vždyť slíbil, že zítra zaplatí. Tak máte naději."
Koukla na mne spoza brejliček a povídá:
"Tak tomu tedy nevěřím!"
Zdá se, že naděje na víru v poctivost a dané slovo právě umřela v Tescu u pokladny...
Inu, lidé. Pozemšťané.
Závidí si, kradou jídlo v Tescu a zabíjejí se.
A občas se jim povede uprchnout.
Welcome to the reality.
