Vyrostla jsem v místě, kterýmu se říká " Bronx ", dodnes.
Kluků tam bylo vždycky víc než holek.
Za zády o pět let starší ségru Leu v mírně panickým strachu, že mě neuhlídá a něco se stejně, jako obvykle, určitě semele.
A taky toho bylo!
Od převálcování kotěte, co spadlo pod bicykl a přežilo, až po přeražený přední zuby, ty druhý , jak jinak!?
A před sebou o devět let mladšího bráchu Martina, benjamínka budulínkovského typu.
Takže dětství, jako z pohádky, kovbojek a nebo příběhů Toma Sawyera.
Vždycky se trochu musím pousmát těm, co mi chtějí nacpat jako lepší model pro dětství svý klukovský léta ve stylu Rychlé šípy allias, protože mi to přijde jako tak skrytě a latentně " přihřátě " klučičí v tý jednostrannosti. Jsem gay friendly, jen se pousmívám tý jednostrannosti. Parta hodných a zlých hochů?! Nevhodný model pro život, a jakmile v dětství, tak nadlouho, a nebo už napořád. A kde jsou HOLKY?
Taky jsme byly dvě party podle místa bydliště. To jo!
A bitky byly, pokud šlo o čest!
Pomluvy a žalování se trestalo nekompromisně!
Jen ty naše party byly " kmeny " se vším všudy. A nikdo se nezabýval takovou maličkostí, jestli holka nebo kluk!
Sídlili jsme kde se dalo. V bezovém křoví, kde jsme si dělali bunkry a kuchyňky. Na stromech třešní podél cesty ke garážím a v dírách na " Hliníku ", kde se brala keramická hlína. Na velikánským kaštanu v parku u kašny. Na střeše vodárny, co se tyčila hned od země. Ve starým vagónu na slepý koleji u cihelny. A nebo u Vltavy na tarasu.
Výpravy za poznáním na denním pořádku. Známo i neznámo přijímaný jen s kompasem v hrudi.
Praky a plný kapsy kamínků na střílení po projíždějících nákladních vlacích.
Drobný pětníky a desetníky, co se nechávaly rozjet na kolejích, aby pak tak krááásně hladký a úplně placatý.
Kradení třešní v třešňovce a Vencu chytil hlídač, no ten to schytal.
Kutání pískovcových hrnků neboť taky jsme byli Neandrtálci přece.
Polejvání hřiště v mrazech, aby bylo kde bruslit a komentované exhibiční jízdy jednotlivců i párů - Vážení, přímý přenos je barevný, všechno vidíte zeleně.
Zachraňování holátek, co vypadla z hnízda a ty neuvařený vlásený nudličky, co jsme jim nacpali do zobáčků, ve snaze zachránit je od smrti hladem, nebyly dobrej nápad.
Hlídání mrňat v kočárcích - Spí, viď a jaký má oči? Modrý. Ukaž, tak mu je otevřeme. Hm, modrýýýý.
Protahování se dírami plotů do zahrádek a nocování v boudách s nářadím, kde probíhaly myši sem a tam.
Sypání slepicím a trhání trávy pro králíky.
Učení se z moudrých knížek na dekách na trávě pod šňůrami s prádlem.
Koupání v řece a nebo v sudu na zahrádkách.
Krácení si cesty na hodiny klavíru do secesní Fišerovy vily přes křoví pámelníků.
Lezení přes kandelábry a trubkový ploty na výtvarku do kulturáku.
Se džbánkem do hospody v létě pro pivko pro dospěláky a pohupování džbánkem sem a tam, až se ucho utrhlo.
Rituál při přijetí do party - cigareta Letka a pěkně celá, dokud ti nebude zle.
Holky a kluci na stejný lodi. V dobrým i zlým. Stejně rozverní a rozchechtaní v nevážnosti a stejně vyděšení a zaskočení, když se atmosféra zahustila. Stejně tišší navečer u ohýnku. Tajemný příběhy o životě a smrti toho oběšence, co visel u trafa.
Kdo byl v partě malinkatej, byl pod ochranou těch větších a starších před celým velikým světem okolo.
A dneska vidím na naší Ele Marii, jak být sestrou mezi bratry znamená sjednat si respekt " klučičím " způsobem. Taky jí říkám Princezna Klučička. Občas si založí ruce na prsou a vyčkává. Není uražená. To ani nezná.Jen čeká. Založená. To když ji kluci trochu pozlobují a ona je trpělivá, vždycky zase za ní přijdou. Co bylo, bylo a sobě rovni ve všem. Nakonec.
:-)
Tyhle fotky, obyčejný přirozený holčičí krásy a síly, mě tedy hodně baví. Užívám si je se vzpomínkou na svoje dětství a s myšlenkou na její nynějšek.
Říká se, že andělé jsou prý bytosti bez šperků a " bez pohlaví "
A myslím, že tady a takhle se asi " líhnou ".
Z holčičích larviček, kde růžová a modrá nehraje nikdy a nikde prim.
Snad jen fialová. Inu, fialová je přece barvou vysokých stavů Ducha. Těch nejvyšších skoro.
A tmavěmodrá.
A hnědá.
Jo a ještě " malá domu " z řeči těla - ruce založený na prsou u holek nikdy nejsou známkou pro
- NE, NEBUDU S TEBOU KOMUNIKOVAT! - nýbrž jen a pouze zátarasem, za kterým jsou jejich rozpaky, protože to nejjemnější " dívčí " je totiž vždycky rozpačitý.
Andělé - a mám na mysli přeneseně atributy náklonnosti a souhry, spolupráce a souznění, prý patří ke kmeni Rozpačitých.
Když jde o lidi...
