Bohatství srdce.
Včera jsem si odpoledne dočetla od Petry Nel astro naladění, kde stálo - Slunce vstoupilo do znamení Raka, proto se více dostaneme do kontaktu s emocemi, prožitkem, s potřebou vytvářet a mít bezpečí a zázemí, - řekla jsem si O.K. jeď se podívat na to místo, kde chceš žít.
Naložila jsem Bruta do auta a jen tak mezi dveřmi jsem ještě popadla ten pastelovej krepovanej šátek. Kdybych teď měla říct proč jsem ho vzala s sebou,asi by zaznělo NEVÍM. Vždycky jsem ho považovala za trochu módně nanicovatej, budil ve mně pocit, že se hodí spíš jako obklad na bolest než jako " frčka " na parádu.Hodila jsem ho vedle sebe na sedačku a alou do přírody.
Krásnej podvečerní čas venku.
Brutus byl nadšenej.
Je přece jen z útulku a je s námi krátce. Opatrnosti nikdy nezbývá! říkám si. První dlouhá vycházka do lesa a na louku.Žádná Stromovka!
Byl jako u vytržení jen jsem o tom začala mluvit a říkat mu,co nás čeká. Jak si to užijeme a jak se prolítá. Sotva jsem začala chystat vodítko, lítal okolo mě a dupal předníma tlapama - JOO, jdeme, jdemeee, dělej! Celej nedočkavej. Jdeeeemeee.
Chvíli na vodítku. A pak jsem ho odepnula a maž!
Běžel si pěknej kus přede mnou, a tou nespoutanou radostí budil mírně poprask. Navenek sice velmi ukázněný ridgeback, jenže UVNITŘ !...uvnitř energie lumpačení. U každýho plotu si trochu poposkočit a psím kámošům a kámoškám za nimi, dát nepokrytě najevo- jsem navolno venku a běhám si, jak chci.
V lese se ke mně přitočil a bylo mi trochu hloupý jít tam,kde je jen křoví a jehličí, i když by to byla nejblížší cesta na kopec a na louku Přece jen tlapky jsou bosý. Vzali jsme to husím stylem , pěkně za sebou, po uzounký schůdnější cestičce, co tam vyšlapaly asi srnky.
Došli jsme nahoru na louku a vyzkoušeli zase zapadnout do lesa. Najít klacek na házení a podívat se po druhé straně na protistráň, kde všechny ty domy a chaty pěkně posedávají. Leckde už probliklo světlo žárovky.Stmívalo se.
Házím mu kus větve a jeho radost je k neudržení. Vyjdeme zase na louku . Cesta se začala zužovat.
Malá cestička okolo ohradníku.
Dívám se na něj a domlouvám mu, aby se zklidnil.
Je hodně přede mnou a vím, že se na něj nesmí moc zhurta, aby se nevyděsil tónu hlasu - Pomalu , Brute, bacha.
Brutus jde ukázněně vedle mne. Myslím na to, že bych mu dala asi radši vodítko, Popoběhnul dopředu. Vidí jen na jedno oko. A chtěl mě vidět a ne šlapat vedle mne a nevidět ze mne nic.
Blížíme se k chatám a on si mě hlídá zpětným otáčením se a jak má to jedno oko slepý, nějak se tam zamotá a je to! šmrncne se zadkem o ten ohradník...Jsem moc daleko, přitom vlastně úplně blízko,jen daleko na to, ho strhnout a tak, já blbeček! vydám povel K noze!.Povel k ničemu! Zplozenej z mýho strachu a bác! Rána z ohradníku na Brutův zadek! Šmrncnul se! A jak!
Leknul se, lehnul a zůstal zadkem napasovanej ještě chvíli na tom podělaným drátu.
Popadla jsem ho a odtrhla pryč, jenže pozdě.
Kňučí bolestí a já ho hladím a říkám Brute, pojď sem, zlato. Vyndavám z kapsy narychlo piškotku a on brečí. Zatne čumák, otočí ho k zemi. Nechce mě ani vidět. NE, NEVEZMU SI TO OD TEBE! Umíněnej bolavej vzdor. Ještě ho stihnu pohladit a než rozepnu karabinu od vodítka, zvedne se a peláší ode mě pryč směrem k těm chatám.
Nepeláší! Letí pryč!
A mě hlavou bleskne asi to, co jemu - UŽ VÁM LIDEM NIKDY NEUVĚŘÍM...
Všechnu tu bolest si spojil se mnou a myslí si, že já jsem ta, co mu jí působí odjakživa a úmyslně. Jeho smysl pro pochopení nešťastný náhody a nebo podivuhodný shody okolností jen těžko můžu čekat. Je přesvědčenej, že je to ode mě čistej akt nepřátelství a touha ukázat mu přes bolest, kdo je tady pánem a kdo ten poslušnej. Přes bolest, a co největší....
Jsem zkoprnělá.
Nezmohla jsem se na něj ani zavolat. Jen jsem na to všechno jakoby z výšky zírala a viděla se, jak tam stojím s rozevřenou karabinou od vodítka, druhou ruku otevřenou dokořán k dalšímu pohlazení a tečou mi slzy, co ze mě nevytryskly, ale vycákly, jakmile zaběhl do zšeřelýho lesa. Do neznáma. Do pryč. Do někam, kde nebudu.
Vidím to jasně - BOLESTI už si od všech užil dost. A já jsem teď ta, co v jeho hlavě je příčinou tý poslední, pekelný a pálivý bolesti na jeho těle. Tohle si o mě teď myslí. Ty jsi ZDROJ tý bolesti.BOLESTI OD TĚCH KTERÝ MILUJU. Chce se mi klít a taky padnout na kolena a šeptem do nikam řvát NEEEE, to jsem nebyla já, Brute.
Jenže jsem velká holka a tak mi letí hlavou - Jasně, víme, na čem jsme. Má slepý oko. A taky trochu divnej důlek na páteři, kterej může být příčinou jeho tichošlápkovský chůze.Někdo ho asi mlátil. Taky to, jak reaguje na pohlazení. Uhne hlavou, jako by čekal ránu. A pak se přitočí sám, když se vnitřně ujistí, že to bude fakticky pohlazení a nebo podrbání.
A občas v noci, když zjistí, že už asi opravdu spím, neslyšně zalehne u mě, u nohou, stočenej do toho nejmenšího klubíčka, jakýho je jeho rhodéský tělo schopný a pak dělá, že tam není až skoro do úsvitu. A nakonec se pomaloučku přisune a opře si záda o můj zadek.A občas taky ze spaní brečí.
Vyšpurtila jsem za ním a vyřvávám v lese jeho jméno, na který ještě ani pořádně neslyší, protože je nový. Nalezenec , no name. Brutus mu říkáme asi měsíc.
Na křižovatce poskakuju doprava, pak doleva. Není nikde. Je prostě pryč. Běhám tam skoro hodinu.
Marně.
Sedám do auta a jedu. nahlásit ztracení psa " měšťákům".
Jsou to moc ochotný chlápci, co si všechno zapsali. Jméno, mobil, adresu,taky číslo čipu, co dostal v útulku.
Doprovodili mě do vedlejšího městečka ke kolegům, ať taky vědí. Lesy se táhnou všude okolo. Kus patří sem a kus jinam.
Volám na informace o číslo na místní myslivecký spolky a pan Kuchař a pan Huml, jsou jedno velký povzbuzení a ujištění, že střílet na psy v jejich honitbě není zvykem. Každej z nich má přece taky psa a ne jen jednoho.
Je deset večer.
Nejdelší den v roce.
Tady tma.
Tma tmoucí.
Jedu zpátky k lesu. Mobilem, na signálu, volám z auta kamarádce, se kterou jsme se trochu před pár dny nepohodly ohledně uprchlíků. Má dva psy.Taky nemusím ve všem zůstat viset sama! A už brečím jako želva, nešťastná z toho, že Brutus je nenávratně z mýho života pryč. A definitivně, podle všeho.
Tenhle pes, kterýho miluju, mi to spočítal zběsilým úprkem ode mne a od bolesti, raz dva. Od nastřádaný bolesti , od nečekaný bolesti, do pocitu zrady, který cítil. Bolesti, kterou jsem ale nezpůsobila. Jsem na sebe naštvaná.A už si říkám - jo, můžeš za to, má recht! Měla jsi ho dát na vodítko hned a nedat mu ten povel a blablabla, topím se v tom, jak v bahně.
Neboj se, zítra tam zajedeme hned po ránu a najdeme ho - říká mi konejšivě Lenka a její muž radí, ať, jestli se nebojím ještě takhle pozdě večer sama do lesa, tam jdu a nechám tam nějakej kus svýho oblečení.
Vyplašený psi se totiž vracejí zpátky tam, kde naposledy byli se svým pánem. Když tam najdou stopu a nebo kus jeho oblečení, počkají na něj třeba i pár dní, prý.
Poprchává,
Půl jedenáctý.
Přemýšlím, že tam asi budu muset nechat spoďáry,fakt, protože bunda, legíny i svetr jsou nutný, abych nevzbuzovala pohoršení obnažením, cestou domů.
A najednou uvidím ten šátek.
Tak jo.
Negližé je zachráněno.
Jdu tam.
Chci tam nechat aspoň ten šátek.
Nemyslím si, že bych Bruta našla.
A tolik si to přeju!
Cesta do kopce mezi osvětlenými chatami,
Černej les.
To ticho v mžení.
Úplná tma.
Přitom trochu teplo.
Začínám pískat naše znamení, co máme jako signál s Brutem a vlastně se všemi mými doma...Fifi, fú, fíí...Fifi, fú fí...
A koukám do tý tmy a z porostu pod stromy se začnou zvedat světlušky, svatojánci a letí ke mně na tu cestu kudy jdu.
Jedna, druhá, pátá desátá.
Pomalu se zvedly z trávy a lemujou mi cestu.
Pískám, jak o život, možná i trochu na zahnání úzkosti z temnýho lesa.
Docela vzadu za plotem poslední chajdy se proberou psi.
Už jsem konečně na tý křižovatce .
Nesu ten divnej šátek, jak věnec na hřbitov.
Jsem úplně ubulená, úplně směšně UBULENÁ.
Myslím na to, co asi bude Brutus dělat celou noc, tady,vyděšenej a sám.
A najednou se ze tmy, tím nejšouravějším krokem,s hlavou skoro u země skloněnou,vynoří postava toho atleta s bílou bradou.BRUTUS.
Dívám se, jak se ze tmy vynoří LÁSKA.
Přes všechnu bolest, kterou jsi mi udělala, jsem TADY.
Ne proto, že miluješ TY mě, ale proto, že já, BRUTUS, obyčejnej oddanej pes miluju TEBE.
Cítím, jak mu to jde ztuha.
Hodně ztuha.
Překonat nedůvěru.
Překonat ten pud sebezáchovy.
Klekám si a sypu mu na zem zbylý piškoty,
Jde ke mně a už v něm není ten vzdor.
Je tam oddanost .
Natahuje ke mně krk.
Očichává piškoty.
Tak, ok, tedy jednu si vezmu a druhou taky a uvaž mi ten šátek a jdeme, jsem tady.....ne, ještě mě nehlaď, ještě ne..teď ještě ne...
Jdeme vedle sebe mlčky.
Oba sklopenou hlavu.
A neseme si ze slunovratný noci svoje BOHATSVÍ SRDCE.
A nejen my dva.
Díky všem, kdo jste v tom byli a přitom nebyli s námi a přáli nám, abysme se našli.
Brutus a já.
Našli SEBE.
V lásce.
Píšu a teď jsem připálila ten koláč.Brutus se na mě dívá tím jedním okem tak nějak poťouchle, že jemu to tedy připadá jako docela prima náhoda...trochu připálenej jahodovej koláč, ten asi na návštěvu tedy nevezmu...mmmmm, už to víme oba, z koláče je teď rázem obrovská piškotka!...pro Bruta
