Simon Sinek

https://videacesky.cz/video/problem-dnesni-generace-milenialu

Desiderata - Max Ehrmann

DESIDERATA
MAX EHRMANN

Jdi klidně uprostřed zmatku a spěchu tohoto světa
a vzpomeň si, jaký mír může být v tichu.

Pokud je to možné, bez ztráty tváře, vycházej dobře se všemi lidmi.
Říkej svou pravdu tiše a jasně a naslouchej ostatním,
třeba i omezeným a nevědomým, také oni mají svůj příběh a mají co říct.

Vyhýbej se hlučným a agresivním osobám, mrhal bys jen časem a energií.
Jestliže se budeš srovnávat s jinými,
můžeš se stát domýšlivým či zahořklým,
neboť vždy najdeš někoho lepšího či horšího než jsi ty.

Raduj se stejně z toho, čeho jsi dosáhl, jako ze svých plánů.
Udržuj zájem o svoji vlastní životní cestu, jakkoliv skromnou,
je to skutečné bohatství v proměnlivém osudu.
Buď opatrný ve svých záležitostech, neboť svět je plný nepravostí.
Ale nenech se tím zaslepit k dobru,
mnoho lidí zápasí o velké ideály a všude je život plný hrdinství.

Buď sám sebou.
Zvláště nepředstírej city,
ani se nestav cynicky k lásce,
neboť tváří v tvář vší vyprahlosti a rozčarování je láska věčně svěží jako tráva.

Přijímej klidně, co ti radí léta, a až přijde čas,
s půvabem se vzdej toho, co náleží mládí.
Rozvíjej sílu ducha, aby tě ochránila v nenadálém neštěstí.
Ale netrap se představami.
Mnoho obav se rodí z únavy a osamělosti.
Při zachování rozumné disciplíny, buď k sobě laskavý.
Jsi dítětem vesmíru, neméně než stromy a hvězdy, máš právo zde být.
Ať ti to je jasné, či ne, vesmír je nepochybně na správné cestě.

A proto zachovej mír s Bohem, s Tvým Bohem, tak, jak Ty mu rozumíš a tak, jak Ty si jej představuješ. A při vší té lopotě a snažení, a při všem hluku a zmatku, který Tě obklopuje, udržuj si mír ve své duši.

Neboť přese všechnu špínu, dřinu a ztracené sny, je to stále krásný svět. Buď opatrný. A snaž se být šťasten...

Hrajeme podle not

Na plátně z mundúru vězně

se stínovej film asi nikdy nepromítá!



                                                  Zákaz!
                          Vydaný zákaz!




Zakázaná mlsota!



Putovat  s věčným pruhováním
a svádět
                                                  oněmělým
Dělej!
Sněz mě!       ( pro lepší rým čti po moravsky sněZmě )



Žít jenom v skrýši

Makat
Makat
Makat

A nechat všechno venku


Pro sebe přestat plakat
A plnit druhým peněženku



Bez obav!


                                                 Nepoznat pocit hvězdy
v kožíšku z myší



Kde vášeň nepokrytě neprocitá?



Nebýt či být jak z loje loajální dobrota?


Co ztiší                                                 každou vášeň zrozenou
Raději nic anebo bolehlav


                                        A domov prodat pod cenou



Touhu a sen o hloubce citu
Položit na oltář
Iluze potracené svaté rodiny



Jsem tady tam jsem tady tam tady tam tady tamtam tady

Jsi tu?

Čekání na výsměch co zastavuje čas a nebo jenom starožitný hodiny



                               Dívat se všem svým vztahům přímo  do srdce
a jeho středu


 Najít tam lásku
                                                         Uzdravení si
pod hladinami najít

nahoře dole vzadu zboku vpředu
                                                             obhájit neobhájit



                                         Uchopit všehomíra masku

    Jen vysmát se a nechtít prožít bolest oběti

Spatřit v té masce svojí odvrácenou tvář

                                         Na konci cesty vnímat uvnitř

sebe pevnej kříž
jen jako spojený proti sobě klady
sblížit se ještě mnohem blíž a ještě blíž
a ještě blíž
už žádný háďata a hady



Bezbradost jako charakter si zkusit?

Co třeba mít dvě brady?
A metlu na děti!



Bolest co přebít dá se v objetí
Hned zdusit

Snad nebe plný hvězdoprachu v nějž se obrátíme
brát jako dokonale zmapovanej snář



Co dokola tu vlastně smíme?

To dokola tu sníme

Závislost ve všech podobách


Zákaz!
Ke spojení vydaný je zákaz!

Ach....ouvej...ouvej...achich ouvej ach....






srpen 2015 

Bezprostřední zkušenost

Ponořila  jsem se trochu hlouběji a zahlédla tam jeden příběh.

Uprostřed hlubiny oceánu mezi pestrobarevnými korálovými útesy  plaval tmavěmodrý mořský koník.
Jeho křehkost uprotřed té obrovské vodní masy byla tak nehorázně nesporná, že i sám Neptun, co se brouzdal opodál, musel nastavit ruku a koníka si ze všech stran prohlédnout.

Zamračeně a zadumaně, upíral oči na to stvoření.

Stejně tak zvědavě a trochu vyplašeně se díval koník na Neptuna.
Otáčel se bleskurychle ze strany na stranu, aby ho mohl vidět hned jedním okem a hned zase druhým.
Tím pravým i tím nepravým - levým.

Koník vypadal našpuleně  se svým protáhlým nosíkem skoro vyzývavě.
A  jeho indigová barva byla co chvíli úchvatnější.
Měnila se podle míry rozrušení, co koník prožíval.

Neptun se začal pousmívat.

Kde se tady bereš? zeptal se koníka.
Copak nevíš, že tady je teritorium paryb?
Stařešinů z Nejstarších.
Dravců z Nejdravějších.
Oblud z Nejobludnějších.

Netvorů.
Těch Nejmocnějších!

Co tady pohledáváš?
Pro tentokrát sis vybral nesprávnou cestu, kudy plout oceánem!

Oceán patří nám  všem - odvětila ta nepatrná inkoustově modrá a trochu nervózně sebejistá bytůstka.

Neptun se zamračil mnohem víc.
A sevřel trojzubec pevněji a namířil ho na koníka.
Chceš se snad se mnou, s vládcem všech vod, dohadovat -  neřekl, jen v očích mu ta podivuhodná myšlenka prolétla.

Koník se jí nezalekl a naklonil hlavu na jednu stranu trochu víc.

Copak teď asi Neptun udělá? - mihlo se mu bystrozrakou hlavičkou.

A Neptun ukázal trojzubcem na klec, kde dřímal Kraken.
.
Krakena se obávali všichni.

Žraloci.
Manty.
Odranci.
Hadi.
Chobotnice.
Kosatky.
Úhoři.
Mečouni.
Perutýni.
Obří medúzy.
Mořští krokodýlové.

Všichni věděli, že Kraken je kus božské zášti, nenávisti a zloby.
Stvořený samotným bohem podsvětí
Jestli se Neptun nebude držet zpátky a otevře jeho klec, zprovodí  Kraken ze světa ty nejneodolatelnější skvosty  - nevinnost a krásu.

Koník strnul.
Ne úlekem.
Usebráním.
Zůstal bez hnutí.

Vypadal jakoby zkameněl.

Četl tu Neptunovu myšlenku - Vypustím na svět Krakena!
Za trest!
Ať všechno zničí!

Koník se otočil a plul si rychle o kousek dál.

Zůstal opodál a otáčel se na Neptuna.

Neptun stále třímal trojzubec namířený na mříže.

Koník tedy zase připlul k Neptunovi blíž a vířil svou přítomností jeho temné myšlenky.

Tohle bys chtěl?!
Rozbouřit oceán soucitu a smést všechno živé?!

Neptun se nepohnul!
Je mi to jedno.
Zatemnilo se mu ještě více v mysli.

Jsi drzý tvor  koníku,chceš se tady nade mnou povyšovat snad?! vtíraly se mu na mysl choutky nadřazenosti.

Koník odplul na chvíli a čekal.

Neptun se rozkymácel vnitřním vztekem.
A jeho jedem zlosti rozbouřené božské srdce bilo jako to nejprudší vlnobití.
Až proud strhnul  i jeho dcery - mořské víly, co opodál zpívaly a tančily.

Ne tak koníka.
Ten jen zase připlul až k Neptunovým očím a zadíval se tak modromodře, že Neptuna téměř oslepil svým jasným pohledem.

Vyhrožuješ všemu živému?!
Nevážíš si života?!

Ten drzoun- koník!

Jenže Neptun drží svůj trojzubec moudře a vědomě.

A tak to najednou ze své hloubky, dívajíc se vzhůru do světla, skrze vrstvy vody, uviděl.
Celost zkázy, co by přineslo jeho jediné rozhodnutí?

Kdeže!
Uviděl něco docela jiného.

Spatřil sílu něžnosti křehkosti a citlivosti v maličkém modrém koníkovi.

Snad vyčetl budoucnost z hvězd na nebi.

Krása nevinnosti a nevinnost krásy  bude v poslední chvíli zachráněna.

Kraken sám zkamení pohledem na " hlavu Medúzy"
Hlavu té, co už napořád přezdívku má Lstivá a samotným Neptunem kdysi  svedená v chrámu bohyně moudrosti.
A na její štít pro výstrahu navždy připevněná.

A co Neptun?
Co by zkáza přinesla jemu?

Kdo mu pak uvěří?
Jak střežil Krakena?
Jak málo - mocný si bude připadat?
Jak nevědomý a nepozorný bude před samotným podsvětím?
Co se zjeví o jeho poznání zákonů oceánu?
O poznání božského?
O poznání sebe sama?

Nastavil ruku a koník mu vplul do dlaně.
Neptun se pousmál a půjčil mu na kratičkou chvíli trojzubec.
A koník mu zase půjčil trochu ze své modromodré okatosti.
Ponořen v teritoriu oblud a netvorů, nedaleko klece s Krakenem, díval se  Neptun na svět z hloubi do nekonečné výšky očima křehkosti a držel svou moc pevně v rukou.

Skutečný pán všech oceánů.

A tak je to od té doby s oceánem v pořádku.
I když se někdy může jevit jinaka slyšet je různé hlasy z moře.
https://vimeo.com/207006149

Jsme v bezpečí
A kdyby se přece jen cosi semlelo a vody se rozlily,tak tu o Noemovi a Arše, tu taky znám.
A nebo pak tu o tsunami a Japoncích.
S lidmi a s mořskými koníky je to dobrýýýý.

Jsou křehcí, jenže nezdolní.
Jako život sám.
Já jim věřím.
Ledacos už jsem totiž zahlédla.

Nepřevlékej plášť!

Bylo nebylo .
Žili byli, daleko předaleko a možná i blízko lvíček a lištička,
Kamarádili a rádi se měli jako málokdo.
Co na tom, že každý s jinou povahou.

Líbila se jim ta odlišnost.
Lví síla a liščí prohnanost.
Budeme si spolu hrát.
Budeme se od sebe učit.
Budeme.
Hráli si.
Učili se.
Byli.
Rostli. Dařilo se jejich lásce.
Mladý lev sílil a lištička zůstávala pořád maličká.
Mláďata nevyvedli.
Lev nechtěl.
A liška se bála.
Její strach rozhodl. Mláďata nevyvedli.
Inu, jak už to tak lišky mají.
Pořád byla jen malá lištička.

Když jednoho dne liška  spatřila mohutnost a sílu lva, zalekla se ještě mnohem více a zdálo se jí, že lev už je pro ni příliš velký.Začala myslet na to, že ji nebude nikdy milovat, tak, jak by si bývala   přála. Lev nikdy nebude lišák. A tak mu raději dala sbohem.
" Nejsi rodinný typ, lve.," řekla a odešla.
Mladý lišák se jí dvořil už pár týdnů.
Založila si rodinu s lišákem.

Mladý lev řval bolestí.

Zamiloval si maličkou lišku nade vše.
Polomrtvý bloumal světem sem a tam.
Pohřbil bolest hluboko v sobě.
I zášť.
I závist.

Liška s lišákem vyvedli mláďata.
Čí byla, kdo ví?
A žili ,zdálo se, spokojeně.
O lvovi věděli a mysleli si svoje.

Lišák se pokaždé trochu zachvěl, když se mladý lev přiblížil k lišce jen o kousek víc, než bývá zvykem.
Jak by ne!

Lev dál sílil a rostl.

Stal se králem ve svém království.
Stal se šamanem pro zvířata široko daleko.
Zvířata se k němu chodila radit v nesnázích.
Chodila si pro jeho moudrost a rozvahu.
Pro jeho velkorysost.
Pro jeho přátelství.
Lvice se držely kolem jako smečka.


Jednoho dne lev poznal, že jeho srdce už je zahojené.
Měl srdce otevřené všemu a všem .
Oblíbil si mladičkou půvabnou lvici .
Přál si, aby všechno živé na světě bylo šťastné.
Věděl, jak je štěstí důležité.
Vyvedli překrásná lvíčata.
Radovali se všichni v okolí.
Konečně!
Král a šaman má dceru a syna.

Věhlas a štěstí se doneslo až k lištičce.
Rozvzpomněla si na mládí se lvem a zatoužila znovu po jeho přízni.
A rozhodla se tajně odběhnout za lvem.
Tak, aby se to lišák nedozvěděl.

Lev nebyl překvapený.
Znal lištičku a její povahu.
A zanl sám sebe!
Zůstal s ní pár dní.
A vzpomínali na mladá léta.
Jenže ouha, ve lvovi se probudila stará bolest. Ze zklamání. Z opuštění. Z rozchodu. Ze zrady. Nerozuměl pojednou sám sobě.
Cítil, jak lišku má pořád rád.
Jak mu její prohnanost chyběla.
Byla sice zestárlá,jenže pořád to byla ona,jeho  malá lištička.
Připadala mu pořád taková maličká a snad i občas bystrá.
Dal volnost své staré vášni.
Otevřel svoje rány.
A tak tedy obrátil svou zášť proti lišákovi.
Odehnal dokonce i svou mladou lvici.
I svá mláďata.

Smutek a znechucení se neslo krajem.

Široko daleko se zvířata podivila jeho krokům.
A zapochybovala o jeho moudrosti a velkorysosti.
O jeho duchovní síle.
O jeho zdravém rozumu.
O jeho hlubokém citu.

Zase řval bolestí.


Lev jako smyslů zbavený začal za liškou běhat.
Běžel by až na kraj světa.
Chtěl jí dokázat, že je tím nejlepším na světě.
Liška byla blahem bez sebe.
Měla teď oba dva.
Lišáka i lva.
Hrála si s oběma.
Oba zrazovala.
Lev po čase pochopil, že lištička si chce jen pohrávat s jeho trpělivostí a chystal se jí opustit.
Liška je liška.
Co se dalo čekat?
Zase vychytrale před lvem zaplakala. "Ten ohavný lišák je na mě hrubý a je to násilník!" pomluvila starého dobrého lišáka.
Lev tedy odvedl lišku i liščata do nového doupěte.
"Budeme jen spolu," přál si lev.
" Ne,ne, lve. Já budu se svými liščaty tady, nablízku lišákovi raději. je to nemotora a potřebuje mne!"hrála si liška náhle na svědomitou.
Lev nevěděl, co si má myslet.
Byl tedy podle svého naturelu velkorysý.
Pocítil slabost na těle.
Odešel do svého království  a začal stavět sídlo.
Jen pro sebe
A pro svou nebeskou partnerku.
Tak si to přál v duchu.

 V duchu zase řval bolestí.


Nevěřil už , že liška je ta pravá.
Žil si podle sebe.
Liška také.
Daleko od sídla lva. Se svými liščaty.
Občas se navštívili a zase se jejich přátelství osvěžilo.
Když byl lev sám, lvice ze smečky okolo něho jej nenechávaly klidným.
Byl statný a jeho proud života byl mocný.
Mohl mít dětí kolik jen chtěl.
Mohl mít lvic kolik jen chtěl.
A měl.
Lištičku měl pořád rád. Znali se tak dobře přece!
V noci se mu však zdávalo o jeho nebeské ženě, která ho nenechá už nikdy o samotě.
Přijde.
Posadí se u dveří.
Snil o ní.
Celým srdcem o ní do nebe zpíval.

I když nakažený otravou smutku a znechucení.

A jednoho dne přišla.
Lvice.

Svobodná.
Nezávislá.
Poraněná ze zápasů o holý život.
Silná.
Matka mladých lvů.
Šamanka s bílou hřívou.
A pro mnohá zvířata opora, láska  i sen..
Přišla sama.
Vedlo ji nebe.
Vedlo ji srdce.
Lev a lvice.
Po prvních pohledech se sblížili a nikdo nezapochyboval, že k sobě patří od nepaměti.
Nebe ji poslalo.
Nebeské spojení.

Lev se radoval jako nikdy předtím.

Jakmile se lištička dozvěděla o jejich spojení, přispěchala, prohledla sídlo, šmejdila a hledala důkazy o zpropadenosti té lvice a zase zaplakala.
 "Copak si, lve, nevzpomínáš? Na naše mládí a naše plány?"
A lvovi bylo už staré lišky líto.
Zdálo se mu, že pro něj možná opravdu má ještě kus lásky a úcty, a že tedy teď ,ho už nezradí.

Lev dal lvici znát, že musí čekat.
Odejdi pryč!
Čekej!
Necítil se dost silný.
Po tolika prohnaných úskocích od lišky, přestal věřit sám sobě.

Lvice neodešla.
Lvice zůstala opodál.

Podporovala lva.
Dnem i nocí.
Po větru posílala lvovi  sílu Ducha.

A pozorovala jejich hry.
Žila si podle sebe.
A byla smutná i veselá.
Smála se jejich pošetilostem.
Přála lvovi štěstí a spokojenost.
Přála si vidět ho šťastného.
A věřila v jeho sílu.
Čas od času měla o lva starost.
Viděla lva, co ho liška víc a víc cpe do opelichaného kožichu, co s sebou přinesla po lišákovi.
Viděla, jak si liška přeje, aby lev byl jen a jen její, a aby to všichni věděli.
Jenže všichni už věděli o lvici.

A taky viděli ubohou snahu lišky.
Liška jim byla odporná.
Přátelé lva.

Chudák lev.
Lišákův kožich mu byl těsný.
Utíkal od lišky  pryč, jak jen mohl.
Pokaždé hned za rohem shodil lišákův kožich a zase byl lvem.
Měl v duši lásku a moudrost bílé lvice, Ta mu ji neustále posílala.
Před jeho zrakem se proměňovala.
Šamanka.
Jako šamanka se proměňovala  v magickou hadí královnu, co stojí dnem i nocí na stráži.
Jako šamanka se proměňovala v ještěrku, co nese svou mrštností život všude tam, kde je ho potřeba.
Jako šamanka se proměňovala v orlici, co letá vysoko a míří přesně.
Jako šamanka se proměňovala v malou zvědavou sýkorku a nahlížela kam se jí zlíbilo.
Jako kočka spávala, kde si usmyslela.

Proměňovala i jeho.
Stála při něm.
Od nepaměti.


A liška se vztekala.
Prskala a neklidně pobíhala sem a tam.
Nafukovala se jako žába.
Kamkoliv se lvem přišla musela se snažit všem dát najevo, jak jen ona k němu patří.
Lev už na ni  však nijak nereagoval.
Jen slušností.
Měl v mysli i v srdci bílou lvici.
To lišku neobyčejně zlobilo.
A tak -  liška je liška!
Vymyslela si lest. " Ta lvice , mne chce zabít, lve! Pronásledovala mne na cestě!" pomluvila lvici.
Lev se zlobil.
Měl lišku rád a nechtěl, aby se jí něco ošklivého přihodilo.
Ctil lvici.
A věděl o její moci a síle.
A také věděl, že je šamanem pro všechna zvířata.
Pocítil neklid.
Zloba v něm narůstala.
Řval po nocích do nebe o radu.
Toužil se potkat se lvicí a dát jí, co proto!
 Jenže to liška nechtěla!
 Věděla, že kdyby se ti dva potkali, už by se neodloučili.
" Běž před radu zvířat, ať rozhodne, kdo z nás je tady pro tebe lepší partnerka, lve!" poňoukala liška lva.Ukaž všem zvířatům, že jsi velký šaman! A pověz jim o té lvici, co mne pronásleduje!" a podala mu liščí kožich, plný prohnanosti a falše. V duchu si pochvalovala, " Ať každý vidí, že je to starý lišák a je jenom můj. "
A lev souhlasil.
 Navlékl se do kožichu po starém lišákovi.
 A liška ho do něj pevně zašila.
 Předstoupil před radu zvířat a začal " Jsem šaman!" řekl. " Je třeba učinit přítrž tomu, aby lvice pronásledovala lišku a mne! "
Zvířata uviděla liščíí kožich a lva nepoznala.
" Proč ten lišák říká, že je šaman? ", ptala se rada zvířat.
Povolala tedy lišku, aby řekla o tom, co ví o lvici.
Liška se bála jako vždycky.
A chtěla být obratná.
Udělat si alibi.
A tak popřela, že by ji lvice pronásledovala.
Rada zvířat se podivila, proč ten starý lišák tedy chodí za radou a chtěla povolat lva, aby rozhodl.
Jak se věci mají.
Volali ho.
Sháněli.
Nikde nebyl.

Seděl dál zašitý v kožichu starého lišáka a nemohl z něho ven.
Chtěl jim vysvětlit, co cítí a chce a jen si protiřečil.
Nevěděl už, kdo je.
Lev a nebo starý lišák?

Lví moudrost byla tatam.
Lví udatnost přišla vniveč.
Síla lva - šamana padla.
A lišáka za šamana nikdo nechtěl a nepotřeboval.
Nechtěli šamna, který by byl považován za zvíře lsti.
Upřímně milovali moudrého lva.
A bílá lvice jim připadala nádherná.
Zvířata si přála, aby se vrátil zlatý věk, kdy kvetla srdečnost a ne zlomyslnost.
Přála si ctít moudrost a ne obavy.
Přála si královskou cestu moudrosti a ne zkratku prohnanosti,
Nač se odívat do liščí kůže tam, kde je třeba ponechat si roucha lva.
Je třeba umět brát věci správně.
Nepodlehnout zlu.
Pohlédnout na věci  ve světle štěstí.
Umět brát věci správně, znamená  - mít moc proti nepřízni osudu  a také mocné pravidlo žití.
V každé říši.
V každé době.
Bylo nebylo.