Konference lidství.
V sobotu jsem si vyrazila s kamarádkou do Ikea, protože NUTNĚ!!! potřebovala ten zelenkavý ušák a pak jsem letěla narychlo po dálnici skoro 160km/hod - Policie mi odpustí! - do Litoměřic na 1. alchymistický festival.
Šoférování mě spolehlivě uvádí do relaxu. Čím rychleji, tím lépe.
Pro podporu Péče o duši a popíchnutá z přednášky o vztahu psychologie a alchymie jsem si nechala přeměřit auru. Datum 16.5.2015 v 16.16hod byl mám na výsledku.
A zajímavost! Dozvěděla, jsem se, že jsem typ osobnosti vítězný, energický, vášnivý, silný, hravý, veselý, nekomplikovaný, tvořivý, intelektuální, zábavný, zvědavý, aktivní, starostlivý, citlvý, milující, ochotný pomáhat, loajální, mírumilovný, pečující, zaměřený na budoucnost, přitom introvert analytik, jasnovidný, charismatický a novátorský umělecký teoretik s intuicí, co si má konečně odpočinout, a že tak nějak celkově hraju všemi barvami duhy, co se prolínají a nejvíc září v oblasti solar plexu, srdce, krku a třetího oka. Nad hlavou pak korunu skoro celou zlatě žlutou s nádechem fialové po stranách a taky lehce líznutá do zelena vlevo, vpravo do oranžova - zkoumavý, společenský, přirozený, vědec a učitel.
To sedlo tedy! Aby ne! Na tu zběsilou jízdu jsem se fakticky musela soustředit, Předjet auta přede mnou, pomyslně zvítězit, nikomu přitom nezpůsobit újmu. Pak se, ještě rozvibrovaná tou rychlostí, tiše a přitom narychlo usadit, celá v modrém do modrého sálu, a naladit se na plátno na všechny promítnuté alchymistické symboly. Stejně jako zavnímat lidi i lidičky okolo a nechat to všechno podivuhodně slinout v sobě. Ten prožitek byl zvláštní - Kmen Bosonohých, co se do toho všeho umí pěkně obout!
Sklenice čisté vody, uzemění na trávníku a místo k stání nebo sezení na stole v hlavním sále na Konferenci lidství.
Na pódiu se dámy a pánové, jak už se na každé konferenci sluší a patří, představili a začali vážně rozjímat o moudrosti. Chvílemi se mi, pravda, trochu samo od sebe " ježila srst a šupiny" sice, a jak už jsem tak naučená vyladit se na nedotknutelnost, mnohé vibrace po mně zase sjely jak "voda po labutím peří ".
Naslouchám a zničehonic se přede mnou vynořila asi tříletá klučička - holka, co nebylo hned poznat, jestli není kluk. A začala tančit. Jen tak. Navlečená do červeného svetříku s veselýma očima, ruce rozpažené, točila se dokola a dokolečka a zase nazpátek a po každém kolečku se na mne usmála. Řekla jsem potichu: " Krásně tančíš." Zastavila se, vteřinku se na mne dívala a pak vyšvihla úklonu až k zemi. Připadala jsem si jako královna Elfů - elfí queenoš - jak mi říkali jednu dobu naše kluci a jejich kamarádi, a tak jsem jí oplatila podobným - podobné uzdravuje, přece !- úklonou SKORO až k zemi..Nikoho jsme tím soukromým rituálkem nerušily, jen jsme si to užívaly a z pódia nám zněly jakési vážné ozvěny myšlenek variací na moudrost.
Pak odhopkala.
Za chvíli tady byla znovu.
Stařešinové pořád ještě řešili, co tím lidstvím vlastně míníme, v té nastalé pospolitosti, my větší a silnější, mezi dospěláky, a jestli je lidství otázka srdce či hlavy a nebo i jiných, těch více zadních částí těla. Klučička v ruce celofánový sáček plný pražených rýžových hvězdiček, se zase dala do tance. Lehoučké krůčky. Úsměvy. Házení očima. A cpaní si hvězdiček do pusy, co vybírala ze sáčku Ten se najednou protrhnul a ty hvězdičky padaly na podlahu a klučička je začala sbírat a mlsala je v klidu dál. Pomohla jsem jí sesbírat pár hvězdiček. Vzala je do malé ulepkané ruky a roztančila se znovu. Hvězdičky vyletěly okolo. Sehnula jsem se k ní a oběma rukama ji jemně zachytila v kroužení : " Všechny hvězdičky si rozsypeš." Zastavila se a s neskonalou důvěrou a něhou v očích špitla : " Klášně šem tančovala? " Co na to říct? Jen jsem přikývla a šeptla: " Krááásně!"
Vzala si ty popadané hvězdičky a spokojená nadšeně odcupitala za maminkiu sedící vzadu na podlaze a krmící miminko, na její hrudi. V šátku zamotanou " larvičku".
Napadlo mě, že lidství je možná o tanci, o pomoci a o podpoře.
Znovu jsem se zaposlouchala do slov z pódia, kde exotická guru vysílala nivým hlasem, trochu jako z polospánku, respekt k předkům a přesvědčovala přítomné o pochopení vlastní moci uklidnit planetu Zemi. Na tu mám zrovna dost vztek za to zuření v Nepálu. Snažila jsem se těm slovům uvěřit, až mi skoro začalo připadat, že jestli tomu tónu podlehnu, skončím jako uleželý romadúr. Inu, exotika! Tropy a subtropy! A naše fascinace dálkami a jinými kulturami. Někde uvnitř se mi rozblikala kontrolka - Neusínej! A vzpomněla jsem si na C.G. Junga, kterého podle mne východní mystika v mnohém překonala, ale ne v tomhle případě - když přiznal, že intelekt je potřeba občas opustit a nechat vyvstat to dobře skryté a jen se líp soustředit a- - Neusnout, ale probudit se! Překonat všechny ty konstrukty mysli a jen být tím, kým jsme.Ať se děje cokoliv!
Tak jo.
A hle! Bublina se proměnila skokem do jiné pozornosti. Synkopickým krokem s natřásáním vstoupila do té mojí bubliny mladičká bosá maminka s Ondráškem, co mohl mít tak sedm měsíců. Natahoval ručičku na náramky, co mívám na zápěstí z černočernočernočerných korálků, korálků neviditelnosti, když se chci zneviditelnit. Jeden jsem sundala a dala mu ho na hraní. maminka se usmívala a děkovala v rytmickém pohupování a já se slyším, jak říkám: " To já děkuju vám, že jste se mi tady zjevili. Teď už vím,kdo je V.I.P - nejvýznamější osobnost a ten nejlepší zástupce lidství tady. Tady a teď. Ondrášek - ČLOVĚK bezbrannej a závislej na spolupráci a přátelství. Ne jen na lásce. Tu nese on sám v sobě. Na spolupráci a přátelství. A možná bysme se všíchni mohli, teď a tady, od něj znovu naučit vyzařovat stejnou bezbrannost a závislost. A asi důvěru a lásku.Protože to je to poselství, co v sobě máme a kterým se VĚDOMÍ sebepotvrzuje v ČLOVĚKU."
Usmívala se a odsynkopovala zase o kousek dál.
Myslím si, že VĚDOMÍ a nebo Bůh, snad vesmír sám, v každém novém LIDSKÉM zrození říká - JSEM ČLOVĚK .
Spolupracuj se mnou.
Spřátel se se mnou.
A je mi dost jedno, s kým budu spolupracovat a přátelit.
Stačí, když mi budeš věnovat pozornost a péči a budeš přítel.
Vylaď se jako JÁ.
Jsem bezbrannej - beze zbraní - a závislej - na TOBĚ - JÁ - JSEM v TOBĚ.
A svět může být úsměv.
Ať jsme, kde jsme.
Ať jsme kdo jsme.
Napadlo mě zase.
I tady. Na Konferenci lidství.
Pak ta exotická paní na pódiu oznámila, že je to už KONEC a že se rozhodla dvacet sekund zpívat. Nastavila jsem ruce, pro snadnější vstřebání vibrace jejího zpěvu a mohla ho tak přijmout celá a tu, kupodivu, se do mojí bubliny, přede mne, postavilo pět postav.Velkej. Štíhlej. Tlusťoučká. Malej. Střední. Stály tam jako hradba. Rytíř. Elf. Trpaslice. Hobit. Hraničář.
Strážci! - řekla jsem si v duchu!
Bylo dobře, že Konferenci začínal muž rozjímáním o moudrosti a končila žena zpěvem.
Sálem se rozezněly pak tak zvláštní tóny. Co překvapily asi i Ondráška, až začal vrčet a tlačit. Na konci byly hodně klesající, jak hlava při omdlení. Muzikoterapeut by určitě věděl víc! Zněly mi divně. Chvíli až vyděšeně a skoro beznadějně.
Pak guru ještě dvakrát škytla.
Trochu mě zabolelo na solar plexu.
Radši jsem se pustila do tleskání.
TŘESK dlaní - tahle snadno dostupná energie pro člověka, nás totiž může zase rychle a hravě vynést třeba až k radostivým stavům. Rozproudit krev. A dodat dynamiku. A jsem si jistá, že tohle vždycky trochu ošemetné proplesknutí pravé dlaně levou a levé pravou, je pokaždé k užitku CELÉ bytosti, jakkoliv napevno vetknuté v tělesném bytí. A ani moc nezáleží na tom, kdy a komu tleskáme, a proč.
Konference lidství byla ve všech směrech dokonalá.
Kousek alchymie mysli.
Za rok si tam zase zajedu. A klidně zase budu roztleskávačka. To mě docela baví.
