Nejsi sám!

Když už jsme včera s dětmi všechno udělali, pohráli si, naučili se, trochu kreslili a trochu se  spolu pošťuchovali, porozprávěli a navařili, tak jsme si nasadili roušky a vydali se vyvenčit na pole Foxie. 

A cestičkou jsme došli až za dcerou a maminkou Terezou, do její práce. 

Prošli jsme jejím showroomem a našli ji sedět mezi rozloženými plány.

Usměvavá, i když trochu ustaraná, nás zvesela přivítala a mně najednou připadalo, že je tam snad jediná. 

A tak jsem se zeptala - Jsi tady sama, v celé budově? 

Ne, ne je tu i Pavel. Jdi se za ním podívat. Bude rád.

S Pavlem se přátelíme už asi 100let.

Mnohdy se dlouho nevidíme a nebo ani neslyšíme, jen o sobě víme a máme pak takovou mantru, namísto pozdravu - Ahoj, co potřebuješ?

Mantra vznikla kdysi, kdy jsme se asi dva roky vůbec neviděli a pak jednou zavolal, a já na něj, zrovna v nějakém " poklusu " , pragmaticky vybafla - Ahoj, co potřebuješ?

Tak nám to zůstalo! Teď je v " poklusu " skoro pořád on.

Vesměs jen narychlo dáme řeč, co kdo, kde a jak. Probereme svět a sebe, staré i mladé, a jak to vlastně všechno tady asi JEST. Tedy, podle nás.

Vyšla jsem nahoru na zahradu na střeše.

Je to jedno z nejpříjemnějších míst v celém areálu a s výhledem do krajiny.

Zaťukala na prosklenou osvětlenou kancelář a couvla aspoň o pět metrů dozadu, až k pergole.

Otevřel s rozculenou tváří a hned z něj vypadlo

Ahoj, co potřebuješ?

Nepotřebuji nic, jen jsem se přišla podívat, jak se máš v téhle době?

Ale neboj se,  vidíš, jsem v dostatečné vzdálenosti a mám roušku.

Mrknul na mne a povídá - Tebe jsem se bál vždycky, i bez roušky!

Nejsi sám!

Pojď dál a udělej si kafe.

Tak jsme to zase po čase probrali. Svět a sebe. Staré i mladé. A jak to vlastně všechno tady asi JEST. Tedy, podle nás.

Jsem v dobré společnosti.

Uvěřili jsme jim, že každý z nás je polovina pomeranče a že život má smysl, jen když nalezneme druhou polovinu. Neřekli nám, že jsme se narodili celiství a že si nikdo v našem životě nezaslouží, aby nesl odpovědnost za doplnění toho, co nám chybí: během života rosteme sami. Pokud máme dobrou společnost, je to jen příjemnější.

John Lennon

Na co si budeme hrát?

Do okna se nese zvenku povykování dětí od sousedů.

Je jim tak okolo pěti možná šesti let. 

Hra je napínavá.

Lítají po zahradě, ozývají se výkřiky - Sem, pojď sem!...Tady se schovej!...rychle dej to sem!...

Pak taky nějaké zvuky, co mají vydávat " jakoby " jejich klacky a jiná náčiní.

Zuří tu prostě boj o život.

To mě zaujalo, proti komu se vede tahle " válka " a víc jsem se zaposlouchala.

A najednou slyším - Dělej, dělej, rychle do úkrytu, jde sem zombík! volá ten starší klučina...

A holčička, co tady celou dobu ječí tou sympatickou fistulkou, zčistajasna utichla, a tak nějak smířlivě

 řekla - Ne, ne to je dědeček!...

Tak jsem neodolala a mrkla dolů z okna.

A po chodníku jde jejich děda, poměrně statný sedmdesátník, s pejskem z procházky a na puse

 ukázněně uvázanou klasickou roušku.Vypadá v ní, chudák trochu jako zombík, fakt.

Venku je nádherně, ptáci cvrlikají, zpovzdálí zvuky cirkulárky a děti si hrají dál.

Pejsek už, sem a tam, poskakuje mezi nimi po zahrádce a ze zombíka je na terase zase dědeček.

Bacha, bacha, rychle schovej se! ...Sem, sem bacha!...Auto,auto, jede sem velký auto! pořvává

 holčička...Dobrý, už jsem v domečku!....

Natálko, neboj, neboj se, to jsem já hasič! volá teď zase k vyrovnání napětí její bráška.

Skoro se zdá, že strach je jen taková vzrušující dětská hra.

Znamení symbolů

V životě duše jsou témata, která se opakovaně vynořují tak, že člověk nakonec připustí, že jsou jeho vědomím.
Jedním z kódů, který k člověku nepopiratelně patří, a je, podle všeho, nám všem nesmírně blízko, je kopí - symbolika hrotu a hrocení.

Ulita, jako symbol omezeného nekonečna a taky možná malá mořská víla jako symbol pro ticho a živý pohyb v hlubině ponoru a ctnostného mlčení.

Tak tady, možná kopí ze dna Atlantidy.
Pro krásu.
Pro úzdravu 
Ze srdce.


Good luck...for all together...