Včera jsem se navečer vracela od Reiny. Byly jsme spolu chvíli a večer byl takový radostivou veselostí a humorem požehnaný. Stmívá se, v rádiu Color dobrá muzika a tak si cestou zpátky rozjímám. V hlavě soustředěný autopilot na řízení,, a jak se pomalu rozjíždím na semaforech na Letné, na úplné rovině u přechodu, přede mnou dvě další auta, je zelená a najednou BÁÁÁC, zezadu rána, zvuk rozmláceného plastu hupsne do prostoru.. Škublo,trhlo to se mnou na sedačce o kus tam a zpátky a vzmohla jsem se jen na ...No,do prdele!
A jo, vzadu na mně narvaná dodávka a vedle v levém pruhu náhodou stojící policajti v mikrobusu, co na mne taky dost vyplašeně hledí, co to jako za ránu.
Dala jsem blikačky a posunula jsem se kousek k chodníku a policajti na mne houkli, abych se ještě o kousek posunula. Kývnu, že OK a vystupuji tedy. A hlavou se mi ženou ledajaké scénáře. Jsem zjevně šokovaná tím nečekaným nárazem.Policajt jde k chlápkovi, co to do mne napálil. Ten druhý ke mně a dost bedlivě se na mne dívá. Jsem taková divně strnulá. Divný pocit! Cítím v sobě jakési podivné zvýraznění čehosi! Jeho kolega prohodí pár slov s chlápkem z dodávky a přichází a povídá - Paní prý do pána couvla!?
No, nevím úplně přesně, jaký jsem měla předtím výraz v obličeji, řekla bych, že to bylo něco mezi otřesením, vykolejením, překvapením a smířením se situací a taky nechutí se tím ještě dál nějak dlouze zabývat, jen vím naprosto jistě, jak se mi ten výraz začal měnit v momentě, kdy to ten polda vyslovil - Paní, prý do pána couvla!!!!! Zamračila jsem se jako deset čertů, přimhouřila oči a ošklíbla se, jako kdyby mu zrovna z pusy vypadlo kus něčeho smrdutého, a takovým znechuceným tónem řekla - Ale hovno! - A ten chlápek z dodávky se na mne podíval a o překot začal vysvětlovat - Ne, ne, ne, necouvla, ona se rozjížděla a já nějak nechal nohu na plynu a drcnul jsem do ní. A přišel jsem jen o značku, ta mi praskla, ale teď koukám, že paní nemá vůbec nic rozbitého, jen tady na boku je nějaké škrábnutí, ale to vypadá, že to už tam asi měla.- A poskakoval sem a tam, od auta k autu a dlouze mne nespouštěl z očí a ani já jeho...Policajti stáli okolo mne, všichni tři jsme na něj zírali a skoro to vypadalo, že on se sice rádoby smířlivě vyceněn usmívá, ale že se tak nějak bojí, kdykoliv se na mne podívá...A pak mi to došlo!...Já mám nové brýle! Jsou černé úzké a hranaté a s trochu zamračenýma přimhouřenýma očima vypadám neskutečně přísně...On se mne regulérně bál! A to jsem ani necekla skoro.To mě tak pobavilo, že jsem se začala pousmívat. Museli se tomu pousmívat i ti poldové a já tedy, do toho jeho plácání se ve vlastním bahně, zmínila, že jsem se fakt dost lekla. Policajti se mne velmi slušně optali, jestli to chci řešit. A protože, to škrábnutí na boku nárazníku, to tam fakt bylo už před nárazem, a já jsem o žádnou satisfakci a průtahy nestála, takže NE, nic jsme neřešili - Jeďte opatrně! Rozloučili jsme se podáním ruky, což je dnes skoro tabu a nebo risk.
Nasedla jsem a poldové ještě kousek popojeli se mnou s modře blikajícím majákem, jako bezpečný doprovod. A chudáci, hned práce o kus, o kousek dál - další bouračka auto s tramvají. Nějaká zapeklitá je ta Letná v dopravě!
Vlastně to byl nakonec požehnaný večer.
Jen mi tak blesklo hlavou - tak vida! Na podobné prolhané " ptáčky " stačí nasadit novou přísnou optiku a veškerý " bullshit " může poměrně rychle zmizet, jak se zdá.
Doma jsem si dala homeopatickou esenci Aconitum Nappelus. Takové sladké protišokové opatření, pro jistotu!
