Luna v úplňku a její částečné zatmění.

Ženský a mužský princip.
Luna a Slunce.
Tvoření v hmotě.

Snadno se to poví, jenže, co dělat, když se ŽIVOT zašmodrchá tak skoro principiálně sám do sebe?

Volá mi cizí číslo

Než se volající představí, chvíli mluví o tom, že se nelze spojit a zdá se mi, že je to muž.

Pak se představí ženským příjmením.

Domlouváme si schůzku.

Chce, abych ji navštívila doma.

Podrobně mi popisuje cestu.

Vznáší obavu, abych náhodou nezabloudila.

A dává mi přesný popis.

Mluví o tom, že bude dlouho spát, asi celý den a jestli mohu přijít až vpodvečer, aby už byla vyspalá.

Ulice nese jméno voňavého stromu.

Domek stojí nad řekou.

Sejít k řece se dá jen cestičkou, která je zároveň potok.

Dojít k domku se dá jen přes strMOST.

Jak dolů, tak nahoru.

Žije uprostřed CESTY.

Stromy obrostly břečťanem.

Slunce sem nesáhne ani jediným prstem paprsku.

V temnotě je všechno.

Zahrada je plná starých krámů.

Sešlapaných bot.

Zmuchlaných pytlů od cementu.

Prasklých PET lahví.

Přerostlé kopřivy a keře.

Nedotýkejte se rostlin, abyste nechytila klíště, nabádá mne.

Vstoupit do domku je jako překročit tento svět a ocitnout se v tom nejzbídačelejším místě na zemi.

Tady žije.

Osamělá žena.

V padesáti bezdětná.

S hlasem muže.

Úplně čistým a jasným pohledem.

Pocukává rameny a ošívá se, jakoby ji cosi nutilo do záškubů.

Zve mne do domku.

Otevírá tajná dvířka a ukazuje díru do země plnou černočerné vody.

Tady mám studánku.

Voda je odzkoušená.

Dá se i pít, když se převaří.

Podlaha je pokrytá hlínou.

Na mnoha místech propadlá a zavalená vším, co se kdysi dalo použít.

Zahradnické nářadí.

Plastové psí misky.

Nádobí.

Staré oblečení.

Igelitové pytle.

Není tu nábytek.

Jen staré rozbité trosky jakýchsi dvířek a šuplíků.

Záclony nelze rozeznat od pavučin.

Pod promáčeným stropem bliká žárovka.

Na zemi rádio, co se mu říká " šustítko".

V prvním patře škrábe na dveře labradorka.

Jsem ostraha.

Střežím v noci jeden areál v Praze.

Tady bydlím už šestnáct let.

A co potřebujete ode mne?

To nevím.

Jen jsem měla POCIT, že vy jste člověk, co to může vidět.

A porozumět mi.

Posunout.

Mlčíme.

Mohu si zapálit cigaretu? zeptám se.

Můžete, ale NE tady v domě.

Aby nevznikl požár.

Jdeme ven.

Poodstoupím víc do zahrady a vidím ten absolutní zmar.

Druhá polarita všeho existujícího.

Žena se rozhlíží okolo sebe.

Dívá se na domek.

A pak ODVRÁTÍ svou tvář na mne.

Má úplně jasný a nebeský pohled.

Pomalu vychází Luna na obloze.

Obloha je jasná. jako málokdy.

A mě to dojde.

Podávám jí ruku na rozloučenou.

Odcházím.

 A pak se otočím a řeknu - najděte si ŽENU.