To slovní spojení - výpadky krátkoblbé paměti - to mě nadchlo v jednom komentu u Davida Drábka!
A co když souvisí dlouhoblbost s přirozenou extroverzí, kdy člověk ve snaze zůstat ve flow, vlastně ani žádný stabilní názor mít nedokáže? Prostě ho neudrží. Má výpadek krátkoblbé paměti. zapomene, jak se choval před minutou, jak před hodinou a jak včera odpoledne.
Jednoduše se tím, co bylo a nebo kdo byl a je někde jinde, TÍM co není zrovna momentálně tady přítomno, ani nehodlá zabývat!
K čemu nějaký jiný vztah k čemukoliv než k tomu, co je tady a teď!
Prostě pluje fakticky jen tím, co kde, kdo a jak a za kolik - a neřeší to PROČ?
Proč taky, když je ve flow a za okamžik bude přece zase někde jinde !?
Minimálně svou myšlenkou.
Co dech Ducha DOBY?
Doba sama tomuhle trendu napomáhá.
Je to tak snadné se přemístit na konec světa.
Je tak snadné se spojit s kýmkoliv a hned.
Je toho tolik nasnadě a ještě ten všeobecný názor, že co je snadné, to je správné, protože v jednoduchosti je krása.
A jednoduchost?
Ta je chápaná spíš jako snadnost než jako JEDNOTA.
Víme přece, třeba, jak snadné je, si pomyslet o někom, že je " za míň" a přitom ani " za mák" nespatřit podobenství ve svých myšlenkách a svém životě, v každodennosti.
Co když si chceme, a třeba nevědomě, pamatovat jen to nejhezčí, právě proto, aby iluze našeho života měla jen ty nejsvětlejší kontury?
Opravdovým hororem pak může být právě jen připomínka nějaké minulosti a nebo jakékoliv budoucnosti!
Obraz mentality každého jedince a pak i třeba etnika je pestrost sama.
Žádné dobré a zlé.
V nejzašších koutech vědomí snad jen radostné a nebo truchlivé.
A když se to v kruhu spojí, tak vyvstane otázka - proč truchlivé?
Vždyť všechno, co se kdy stalo, se může zdát být veselé a nebo komické.
Mnohdy bizarní a nebo šílené.
Nesmyslné.
Monumentální.
Úžasné.
Všechno je dobré!
A možná se to tak bude brát a hrát, alespoň třeba při představeních divadla Monthy Python, kdesi na jejich štaci kolem světa.
Dneska jsem se pokusila pomoct, sedmileté Elince- vnučce, nalít mléko - to z krabice!
Ona sama krabici bravurně na obou koncích v rohu odstřihla, aby mléko tak jako obvykle nevyblemcalo skoro samovolně okolo sklínky.
Chtěla jsem asi být důležitá, nebo co?!
Co myslíte, že se stalo?
Obě jsme ve stejnou chvíli popadly tu krabici a lehoučce zmáčkly.
Soukromá mléčná dráha na kuchyňské lince, rázem! a taky trochu do šuplíku.
Koukly jsme na sebe a obě se začaly smát.
A já jen doufám, že si bude pamatovat NEJVÍC to, jak jsme se spolu nasmály.
Jo, láska!!!...věčný tajemství...pamatovat si to NEJVÍC...asi.
Jenže, jde taky o estetiku.Tak jsme to rozlité mléko dobře utřely.
Aby to pak časem nepáchlo.
A život plyne dál.
Krátkoblbě i dlouhoblbě.
Odněkud zpovzdálí slyším uvnitř sebe ten hlásek rybičky Dory:
Měl bys plavat, měl bys plavat.......měl bys plavat...
Tak tedy...Svatý Václave oroduj za nás...ve vší úctě ke všem rozlitým mlékům na kuchyňských linkách...a nebo do šuplíku.
Pro očistu duše mám rituál ....chodím plavat.
