Občas se povede uprchnout

V Tescu se teď jednomu chlapíkovi, kterýho bych tipovala na taťku od dětí v momentální nouzi, povedlo utéct s dvěma košíky nákupu. Postarší tělnaté pokladní, co mu to správně namarkovala a ptala se- Hotově nebo kartou, - řekl jen - Zaplatím zítra! - Popadnul ty tašky a byl pryč. 

Pokladní láteřila a když se vykopala ze sedačky za kasou, volala do éteru - Petřeee, on mi utek! 

 Petr, asi vedoucí směny, přifuněl zpoza regálů, pokrčil rameny a zase odfuněl.

 A pak spustila na mne:

" No, jste to asi neviděla, ale to bylo natotata. Kdybych byla mladší, tak bych za ním běžela.To jsou dneska lidi. To se přece nedělá, krást!"

 Tak mi to nedalo a povídám: 

"Fakt si to myslíte?"

"A co jako?" zeptala se. 

"No, že se to nedělá. Krást. Já myslím, že se to dost dělá. Možná mnohem víc a všude. Jen ne takhle okatě. A hlavně, vždyť slíbil, že zítra zaplatí. Tak máte naději."

Koukla na mne spoza brejliček a povídá: 

"Tak tomu tedy nevěřím!"

 Zdá se, že naděje na víru v poctivost a dané slovo právě umřela v Tescu u pokladny...

 Inu, lidé. Pozemšťané.

 Závidí si, kradou jídlo v Tescu a zabíjejí se.

 A občas  se jim povede uprchnout.

Welcome to the reality.

Život vJečný

 Vystoupila jsem z tramvaje už na Karlově náměstí, i když jsem chtěla dojet dál. Až na náměstí I.P.Pavlova. 

Ten Pavlovův reflex a jeho pokus na psech asi nemusím připomínat, Na psy a jejich pocity, si vzpomenu pokaždé, když si nasazuji roušku. Sama sobě se musím se smát a jako "pesan Lesan" si opravdu s rouškou občas připadám.V horku tramvaje jsem už nehodlala dál trpět s tímhle " módním doplňkem doby virové"a rozhodla se raději dojít na " Pavlák " pěšky. Ach...Taky si vždycky tak oddechnete, když užvás  nic netlačí za ušima, netahá za vlasy a múžete pořádně dýchat? Je to úleva, nemuset už venku funět do roušky. 

Prošla jsem parkem pod kvetoucím šeříkem okolo na trávě rozvalených Pražáků a přeskákala přes rozkopanou silnici. A  velmi zvolna si namířila nahoru. Kolikrát jsem touhle ulicí vlastně prošla? Vesměs tu jezdívám autem, a tak ten kmitočet míhajících se aut a tramvají, a taky rámus, jsem najednou zavnímala úplně jinak. Rytmus toho místa, to je dotek městské zběsilosti. Ufff! Možná by se měla tahle ulice přejmenovat na Hlučná nebo Horkohlučná.

Přede mnou si hodně podobným tempem vykračovali dva kluci. Velký a malý. Táta a jeho kluk. Pětatřicátník a pětileťák. Oba modrý bermudky s trochu ošoupaným pozadím - asi od klouzačky. Takoví "samá ruka, samá noha". Pohodlné sandály. Jeden s vousy a druhý s oranžovou kšiltovkou. Táta tašku přes rameno. Šli vedle sebe. Když kluk tátu předešel, počkal na něj. Za moment naopak. Táta počkal na kluka, co se trochu začal loudat. Respekt dvou parťáků. Žádné otázky, žádná kázání. Oba chápali, že jsou v tom spolu na tomhle místě a v tomhle čase. Prohodili jen pár slov, asi o autech. Pomyslela jsem si, že být tak maličká jako tenhle kluk, taky bych jako on musela mít zčervenalé tváře od toho horka přímo z asfaltu pod nohama, co se nad chodníkem svíjelo, jak vetřelec.

Najednou zezdola z náměstí zahoukala siréna a do Ječné vletěla sanitka se zapnutým modře bleskajícím majákem a hnala se nahoru někam do nemocnice. Řev to byl, to je nasnadě. Nejdřív jen z dálky, ale jak se blížila, bylo to víc než výstražné. Bylo to nesnesitelné. Kluk se sice nezastavil, ťapak dál a jen se tak pootočil. A jeho velký táta si toho všiml a vzal ho, pořád bez řečí, za ruku. 

A v tom se to stalo!

Když to řvoucí záchranné žluté monstrum s ohroženým životem uvnitř, míjelo tyhle dva kluky - a jelo  tak dva metry od chodníku - táta se sklonil a dal  svému klukovi PUSU, až to mlasklo!

Na chvilku jsem i já - náhodná kolemjdoucí -  najednou už neslyšela to kvílení majáku a zaslechla jen to MLASK! To totiž nebyla ledajaká pusa! Nebyla to hubička na čelíčko. A nebyla to ani pusinka na tvářičku. Ne, ne kdepak! Byla to obrovská pusa od táty. Kluk nebyl vůbec překvapený a pusu pěkně našpulil, aby ta tátova pusa dobře sedla.  

Nedávno jsem se někde začetla do informací o empatickém potěšiteli. Erudovaná autorka a její kniha plná mouder, o tom hovořila s takovou jistotou. Podlehnout pokušení přijmout ta moudra, tomu se vždycky trochu vzpírám. Alespoň do té doby, než získám osobní zkušenost. S duší.

 Psala jak lidé podobných kvalit  - empatičtí potěšitelé - jsou vlastně "nedokonalí" skoro " nepoužitelní" pro spokojený život vezdejší.. A jak jistě museli trpět se svými rodiči. A ti byli bezesporu narcistní, emočně chladní a egoističtí. A jak je nutnost a taky potřeba, aby se začali uzdravovat a  znovu si vymezovat svoje hranice.

 Po tomhle zážitku s klukem a tátou jsem to úplně pochopila. Empatický potěšitel v podobě velkého táty měl opravdu jiné hranice než na jaké jsme zvyklí. Ty hranice jeho neviditelného citu se prolínaly s neviditelným citem synečka tak jemně a taky skálopevně, až se to ukázalo navenek, tam při chůzi, na tom chodníku. 

Kdo ví, třeba opravdu rodiče táty " empatického potěšitele" byli egoističtí, narcistní a emočně chladní.

Kdo ví?

 Pro mne to byla lekce zvaná Rychlá pomoc!

Ta pusa stoprocentně zachránila kus klukovy - a taky mojí  - duše před " úrazem" z vyděšení.

Mysl a srdce dvou kluků.

Co vlastně víme o sobě? O lidech,? O světě? O duši?

Možná by do začátku stačilo povědomí o tom, že děti vychováváme příkladem.

 A taky jim ukazujeme, co je to život vJečný. 

 

 

  

Jablko ze zahrady - dostaneme jen to, co si přejeme zcela jen tak!

 Dostaneme jen to, co si přejeme zcela jen tak !

Kamarádka Lenka Laura má trochu tajemnou zahrádku kousek od Ořechovky. A občas, když se potkáme, tam zajdeme. Jako dnes. Je to svět sám pro sebe. Člověk na chvíli nevěří, že to místo je téměř v centru metropole. Ocitne se totiž uprostřed roztodivných maličkatě malých starých i nových chatek, okýnek, věžiček, dvířek a pergolek všech barev a tvarů, co si spokojeně sedí ve stejně maličkatých zahrádkách. Může se projít po zelenajícím se ledabyle střiženém trávníkovém koberci mezi plůtky a vrátky, odkud na něj ještě pořád vykukují růžová poupata, ale teď na podzim hlavně odkvétající, vůní a kapkami vody ztěžklé nakřapnuté krasavice rudých, bílých i poskvrněných růží. Zobne si oranžového rakytníku a nebo černých ostružin. Nad hlavou se mu občas mihne padající list, ten nejžlutější ze žlutých. Trávy a ozdobné keříky, a taky okrasné stromy jsou všude. A potom ty ovocné. Těch je tady nejvíc. Všehodruhy. Lenka Laura odemyká vysoká kovová vrata a procházíme z ulice do ulice, zase zamyká a odemyká další vrátka a zase zamyká a jdeme tiše a zvolna, zlehka. Trochu se loudám. Chci si přivonět k té čajové růži a zkusit jak trpký je černý jeřáb. A pak jen tak řeknu - Dala bych si jablko. Ta chuť zakousnout se do studeného čerstvě utrženého nebo i spadlého jablka je skoro nepřekonatelná. Kamarádka zaslechne tu naléhavost chuti a s klidem prohodí, ať vydržím, že si dám až na její zahrádce. Netrpělivost není na místě. tak jdu dál a hladím břečťan a zimolez a chuť na jablko pouštím ven z hlavy. Ujdeme asi třicet metrů a najednou se ze zahrádky vlevo pod cestou ozve ženský milý hlas - Chcete jablka na štrůdl? Stojí tam babička - asi kouzelná - ale taková moderní, opírá se o hrábě, mikádo si hodí trochu za ucho a zve nás, ať vstoupíme. Lenka Laura se jejím neopakovatelným způsobem nahlas směje - Tady kamarádka zrovna dostala na jablka chuť a hned je má od vás! Vrátka jsou odemčená. Jdeme dolů pod jabloňku. Nasbírala jsem

jablíček malých i větších do papírové tašky a řeč se vedla o pečení koláčů a štrůdlové sezóně, taky o jablkách pečených a těch, co chutnají jako vynikající příloha k masu, taky o křížalách a ještě taky došlo na ten obrácený dezert, no, jak ho vymyslely přece ty dvě sestry - Torte Tatin!!! Pod jabloní na hromadě skončila všechna natlučená jablka a i ta jinak už nezpracovatelná i ta úplně prohnilá a plesnivá. Děda je pak odveze na kolečku. A děda souhlasí a nereptá. Babi si sedla na lavičku a dívala se na nás, jak na zjevení. Na čele jakoby jí kdosi vykreslil otazník - Jak to, že jsme se nebály s nimi mluvit a jít je navštívit na zahrádku, teď, když se to snad už ani nesmí. Oni si přece vážně přáli s někým promluvit, poklábosit a rozvzpomínat se na to, co bylo a plánovat, co ještě může být, zasmát se a nebo si jen vyměnit pohled zpoza trochu zkoumavě nastaveného obočí, zamávat si, popřát si zdraví, pousmát se - poozdravit se.

Máme svá přání. A taky svoje potřeby. Dostávat a dávat. Dáváme a dostáváme. A víme to.

Vesmíru - prostoru v čase - dáváme inspiraci v podobě přání a on nás vzájemně spojuje v tajemných směšně maličkatých zahradách kdesi uprostřed roztěkané nervozity metropole jakéhosi opěvovaného zemského ráje v srdci Evropy. Kousek pod Ořechovkou. V Praze. Vesmír - ten, co nás zase a znovu vždycky vzájemně pospojuje a tím i sám sebe drží pohromadě. Jak to jen dělá? Jen tak. Tiše, zvolna a zlehka. Jakoby náhodou...Tak tedy! - To my máme tu nesmírnou moc. Láskyplnou moc. Milovat chuť jablek a pak se potkávat s ostatními z lidského rodu. Přejme si každý den - jen tak, A ono se to splní!...Tohle není Hollywood, tak řekněte, co si budete přát? Přejte si, co chcete...Tohle je život!

Malá mořská víla jen tak

Procházka oborou u zámku ve Veltrusích je pokaždé zdroj osvěžení a klidu.
Balzám pro tělo i duši.

Stromy vysoce do nebevolající.
Voda v potoce splývající. Sluncem i povíváním vzdušných víl čeřená.

Daňci rozpustile poskakující okolo pasoucích se laní.

Zrekonstruovaný zámeček ležící v trávě jako odložený zlatý náramek s rubíny.

Pomalu docházíme až k restauraci.

Je tak půlhodinka před zavírací dobou, nikde nikdo a my máme žízeň.

V přítmí pod okny sedí jediný host.
Mládenec s plnovousem.

Ptám se hostinské, zda se dá platit kartou a ona jen zavrtí hlavou - Jen hotově.

Na zahrádce se prochází páv a kamarádka Ivetka si pokládá krabičku s cigaretami na letní stolek.

Tak, karty neberou, jestli nemáš peníze, tak se asi nenapijeme. Já hotově nemám nic. Umřeme žízní?

Ivetka taky asi nemá.

Vysypává ale ještě pro jistotu celou peněženku do dlaně a horko těžko napočítá v drobných 19 korun, korun českých.

Mrkneme na nápojový lístek a za " tyhle prachy " není ani minerálka.

A najednou, kde se vzala, tu se vzala, stojí před námi krásná, dlouhovlasá, modrookatá dívka a říká -

Zaslechla jsem, že nemáte hotovost a máte žízeň. Tak si objednejte, co chcete a já vás zvu.

Obě stojíme zaskočené tou ochotou.

Fascinované spokojeným usměvavým výrazem v její tváři a jsme tak překvapené touhle neskutečnou mladistvě přirozenou skutečností, až se ostýcháme poručit si.

A ona tedy zlehka řekne - Minerálku nebo bez bublinek?

Bez bublinek! Bez bublinek! hlesneme unisono.

Servírka nám nese dvě skleničky a nalévá do nich čistou vodu.

Děkujeme tomu krásnému zjevení malé mořské víly v kšiltovce za pozvání.

Užaslé, a tou vpravdě živou vodou osvěžené, nahlas uvažujeme o revanši.

Tápeme v myšlenkách, jak nejsnadněji výdaj za občerstvení vrátit a malá mořská víla se zvesela směje a zašveholí :

To nechte.
To přece není vůbec potřeba vracet, berte to, že se to děje, prostě to je  JEN TAK a ukáže jedním ladným pohybem kamsi do nebes.

Tady a teď chápeme náhle bez limitně.

Tady a teď je všechno v pořádku...je to procházka zámeckou oborou...pohár čisté vody od malé mořské víly...proud existence JEN TAK...pro osvěžení a klid...balzám pro tělo a duši.

Mandarinková sušenka a absolutno v úplňku.

Cesta sobotní nocí z bodu A do bodu B....

Úplněk nad námi jako obří vesmírná mandarinková sušenka a já se jen tak uprostřed ticha zeptala synka, co jel se mnou i se svou nejmilejší Reinou

Kolik let uběhlo od vynálezu spalovacího motoru?

Patentováno1885. Proč se ptáš?

No, že za ty roky pořád asi překonáváme vzdálenosti tady na Zemi a cestujeme právě jen autem nebo letadlem se spalovacími motory. Sem a tam, tak nějak stejně a podivně. A je to pomalý. I když teď svištíme 170 nebo bysme i mohli 220, 240 někde v Itálii na dálnici, stejně si připadám jako šnek, nakonec. Že jsme už nepokročili k nějakým elektromagnetickým dálnicím nebo tak něco. Sice by to bylo asi s přetížením, ale rychlejší....

A on se, i když předtím dost hlasitě zíval, hned nadchl pro diskusi a začal:

Mně teď zase letí hlavou, když vidím ten úplněk, že nejvzdálenější pozorovatelný objekt ve vesmíru je od nás asi 13,5 miliardy světelných let. Když si vezmeš, že 1 světelný rok je vzdálenost, kterou urazí světlo ve vakuu za juliánský rok , ten je 365,25 dne, to je 31 557 600 sekund, tak je to asi 10 bilionů km a 1 bilion je milion milonů kilometrů, takže vynásobeno 13,5 miliardami světelných let a jsi tam.

Chvíli jsme si pohrávali s těmi nulami, s jejich představou, pak zase s tou vzdáleností a s představou vlastní aktuální délky života tady na Zemi.

Pak jsme vzali v potaz, že myšlenka je nejrychlejší kvantum energie a že si pomyslíš a jsi tam.

Jenže pak nás zase zajímalo, jak to tam asi vypadá, když to prý je ještě podle vesmírných měřítek " mladé " jen asi 380 milionů let od Velkého třesku a že stejně už to tam asi není, protože se vesmír rozpíná a tak je to možná o dalších 20 miliard světelných let jinde.

Jsme trochu huronští a tak se v autě střídal smích, nadšení i povyk z toho rozrušení.

A nakonec jsme si představovali, že myšlenka letí rychlostí světla,( ne ve vakuu, ale tady v hmotě), tak rychle, že za sekundu obletí Zemi skoro 7x....sedmkrát.

Bylo nám to k smíchu.

Všechno. Absolutno. Celé.

Absolutno v úplňku.

Všechny ty představy o proběhlých starostech a strastech, stresech a zauzleních osudu.
Ty pocity vlastní velikosti a vlastní nicotnosti zároveň.
To venku a uvnitř.
Nahoře a dole.....


A pak jsme umlkli.
A pozorovali Měsíc v úplňku na buckinghamsky modré obloze.
Já pootevřela okýnko.
Vítr trochu vymetl hustotu nahromaděných vizí.
Cáry myšlenek vyletěly ven.
Možná až tam, bůhvíkam předaleko.
Cucla jsem si z plechovky Cofee pana Browna a dovezla je skrze všechna světla i tunely domů.
Pac a pupupu na obě tváře a na cestě k sobě myslela na to, co asi dělají ostatní kluci.
Jeden se svou Laurou z Argentiny ve švýcarských horách u Pilátu. A třetí na Premantuře u moře s Terezkou, co tvoří novou architekturu. Myslela jsem taky na snídani, jak zítra nebudu dělat palačinky, protože se mi nebude chtít vstát dřív a že si Terezka, Luky a Ela s Matoušem tedy dají jogurt.

Při úplňku je třeba si něco přát. Přála jsem si, abychom všichni, kdo jsme na cestě, dobře dojeli.
Teď pod úplňkem i kdykoliv jindy.

Joo, síla a rychlost myšlenky a imaginace...náš život vezdejší...nejvyšší Pán...to poťouchlé tetelení se radostí uvnitř ...a třeba z toho, že Luna je vlastně taková naše big bigger biggest mandarinková sušenka...a mandarinková sušenka is my favorite friend...v alchymii mysli.

Přísnost nové optiky

Včera jsem se navečer vracela od Reiny. Byly jsme spolu chvíli a večer byl takový radostivou veselostí a humorem požehnaný. Stmívá se, v rádiu Color dobrá muzika a tak si cestou zpátky rozjímám. V hlavě soustředěný autopilot na řízení,, a jak se pomalu rozjíždím na semaforech na Letné, na úplné rovině u přechodu, přede mnou dvě další auta, je zelená a najednou BÁÁÁC, zezadu rána, zvuk rozmláceného plastu hupsne do prostoru.. Škublo,trhlo to se mnou na sedačce o kus tam a zpátky a vzmohla jsem se jen na ...No,do prdele!

A jo, vzadu na mně narvaná dodávka a vedle v levém pruhu náhodou stojící policajti v mikrobusu, co na mne taky dost vyplašeně hledí, co to jako za ránu.

Dala jsem blikačky a posunula jsem se kousek k chodníku a policajti na mne houkli, abych se ještě o kousek posunula. Kývnu, že OK a vystupuji tedy. A hlavou se mi ženou ledajaké scénáře. Jsem zjevně šokovaná tím nečekaným nárazem.Policajt jde k chlápkovi, co to do mne napálil. Ten druhý ke mně a dost bedlivě se na mne dívá. Jsem taková divně strnulá. Divný pocit! Cítím v sobě jakési podivné zvýraznění čehosi! Jeho kolega prohodí pár slov s chlápkem z dodávky a přichází a povídá - Paní prý do pána couvla!?

 No, nevím úplně přesně, jaký jsem měla předtím výraz v obličeji, řekla bych, že to bylo něco mezi otřesením, vykolejením, překvapením a smířením se situací a taky nechutí se tím ještě dál nějak dlouze zabývat, jen vím naprosto jistě, jak se mi ten výraz začal měnit v momentě, kdy to ten polda vyslovil - Paní, prý do pána couvla!!!!! Zamračila jsem se jako deset čertů, přimhouřila oči a ošklíbla se, jako kdyby mu zrovna z pusy vypadlo kus něčeho smrdutého, a takovým znechuceným tónem řekla - Ale hovno! - A ten chlápek z dodávky se na mne podíval a o překot začal vysvětlovat - Ne, ne, ne, necouvla, ona se rozjížděla a já nějak nechal nohu na plynu a drcnul jsem do ní. A přišel jsem jen o značku, ta mi praskla, ale teď koukám, že paní nemá vůbec nic rozbitého, jen tady na boku je nějaké škrábnutí, ale to vypadá, že to už tam asi měla.- A poskakoval sem a tam, od auta k autu a dlouze mne nespouštěl z očí a ani já jeho...Policajti stáli okolo mne, všichni tři jsme na něj zírali a skoro to vypadalo, že on se sice rádoby smířlivě vyceněn usmívá, ale že se tak nějak bojí, kdykoliv se na mne podívá...A pak mi to došlo!...Já mám nové brýle! Jsou černé úzké a hranaté a s trochu zamračenýma přimhouřenýma očima vypadám neskutečně přísně...On se mne regulérně bál! A to jsem ani necekla skoro.To mě tak pobavilo, že jsem se začala pousmívat. Museli se tomu pousmívat i ti poldové a já tedy, do toho jeho plácání se ve vlastním bahně, zmínila, že jsem se fakt dost lekla. Policajti se mne velmi slušně optali, jestli to chci řešit. A protože, to škrábnutí na boku nárazníku, to tam fakt bylo už před nárazem, a já jsem o žádnou satisfakci a průtahy nestála, takže NE, nic jsme neřešili - Jeďte opatrně! Rozloučili jsme se podáním ruky, což je dnes skoro tabu a nebo risk.

Nasedla jsem a poldové ještě kousek popojeli se mnou s modře blikajícím majákem, jako bezpečný doprovod. A chudáci, hned práce o kus, o kousek dál - další bouračka auto s tramvají. Nějaká zapeklitá je ta Letná v dopravě!

Vlastně to byl nakonec požehnaný večer.

Jen mi tak blesklo hlavou - tak vida! Na podobné prolhané " ptáčky " stačí nasadit novou přísnou optiku a veškerý " bullshit " může poměrně rychle zmizet, jak se zdá.

Doma jsem si dala homeopatickou esenci Aconitum Nappelus. Takové sladké protišokové opatření, pro jistotu!

1

To se mi líbí

Okomentovat

Nejsi sám!

Když už jsme včera s dětmi všechno udělali, pohráli si, naučili se, trochu kreslili a trochu se  spolu pošťuchovali, porozprávěli a navařili, tak jsme si nasadili roušky a vydali se vyvenčit na pole Foxie. 

A cestičkou jsme došli až za dcerou a maminkou Terezou, do její práce. 

Prošli jsme jejím showroomem a našli ji sedět mezi rozloženými plány.

Usměvavá, i když trochu ustaraná, nás zvesela přivítala a mně najednou připadalo, že je tam snad jediná. 

A tak jsem se zeptala - Jsi tady sama, v celé budově? 

Ne, ne je tu i Pavel. Jdi se za ním podívat. Bude rád.

S Pavlem se přátelíme už asi 100let.

Mnohdy se dlouho nevidíme a nebo ani neslyšíme, jen o sobě víme a máme pak takovou mantru, namísto pozdravu - Ahoj, co potřebuješ?

Mantra vznikla kdysi, kdy jsme se asi dva roky vůbec neviděli a pak jednou zavolal, a já na něj, zrovna v nějakém " poklusu " , pragmaticky vybafla - Ahoj, co potřebuješ?

Tak nám to zůstalo! Teď je v " poklusu " skoro pořád on.

Vesměs jen narychlo dáme řeč, co kdo, kde a jak. Probereme svět a sebe, staré i mladé, a jak to vlastně všechno tady asi JEST. Tedy, podle nás.

Vyšla jsem nahoru na zahradu na střeše.

Je to jedno z nejpříjemnějších míst v celém areálu a s výhledem do krajiny.

Zaťukala na prosklenou osvětlenou kancelář a couvla aspoň o pět metrů dozadu, až k pergole.

Otevřel s rozculenou tváří a hned z něj vypadlo

Ahoj, co potřebuješ?

Nepotřebuji nic, jen jsem se přišla podívat, jak se máš v téhle době?

Ale neboj se,  vidíš, jsem v dostatečné vzdálenosti a mám roušku.

Mrknul na mne a povídá - Tebe jsem se bál vždycky, i bez roušky!

Nejsi sám!

Pojď dál a udělej si kafe.

Tak jsme to zase po čase probrali. Svět a sebe. Staré i mladé. A jak to vlastně všechno tady asi JEST. Tedy, podle nás.

Jsem v dobré společnosti.

Uvěřili jsme jim, že každý z nás je polovina pomeranče a že život má smysl, jen když nalezneme druhou polovinu. Neřekli nám, že jsme se narodili celiství a že si nikdo v našem životě nezaslouží, aby nesl odpovědnost za doplnění toho, co nám chybí: během života rosteme sami. Pokud máme dobrou společnost, je to jen příjemnější.

John Lennon