Klopýtnutí

...hláška dne...dovoz materiálu na chajdu, do stavebnin, ze stavebnin, na betonárku, na pilu, z betonárky, z pily, sem a tam a najednou sáhnu do kapsy a všechny klíče, který tam VŽDYCKY mám, jsou fuč...otázka letí hlavou, kde jsem je měla naposled?...na toaletě na pile, sakra, jsem si je tam položila asi na podlahu nebo na umyvadlo, krucinálfagot!...a tak jen tak nesměle pípnu směrem k  chlapíkům - stavařům, když si jasně a zřetelně uvědomuju, že na vozíku vzadu štěrk a karisítě, a co to asi bude, tady na tý uzoučký jednoproudovce, plně naložený, se otočit a mazat zpátky - Nemám klíče od chajdy, jsem je asi nejspíš nechala na hajzlíku na pile, já jsem DEBIL!..

A Michal, co šoféruje, se na mne úplně klidně podívá, usměje se a s cigaretou ledabyle přilíplou na rtu, procedí - To si neříkejte, pani, kůň má čtyři nohy a taky klopýtne.

Díky světe!
Klíče byly v kapse od kalhot a ne v obvyklý kapse, v tý od bundy...Emotikona smile....díky, světe!...Emotikona smil...klíče byly v kapse od kalhot a ne v obvyklý kapse od bundy...

Umění malých kroků Antoine de Saint Exupéry

MODLITBA

Neprosím o zázrak, Pane, ale o sílu pro všední život.

Nauč mě umění malých kroků.

Učiň mě vynalézavým a sebejistým v pravý čas.

Obdař mě vnímavostí, abych dokázal odlišit prvořadé od druhořadého.

Prosím o sílu kázně a míry, abych jen tak neproklouznul životem a své dny si rozumně rozdělil, abych neprospal záblesky světla a vrcholy a abych si našel alespoň tu a tam čas pro zážitek krásy a umění.

Utvrzuj mě v tom, že snít o minulosti nebo budoucnosti mi nepomůže.

Pomoz mi co nejlépe zvládnout to, co je mi nejblíže, pomoz mi brát právě prožívanou hodinu za nejdůležitější.

Chraň mě před naivní vírou, že v životě musí jít vše hladce.

Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy i zklamání jsou přirozenou součástí života, že díky jim rosteme a dozráváme.

Připomínej mi, že city se často stavějí proti rozumu.

Pošli mi v pravé chvíli někoho, kdo má odvahu říct mi pravdu s láskou.

Chléb každodenní dej mi pro tělo i duši, projev Tvé lásky – přátelské echo, a alespoň tu a tam náznak, že jsem v něčem užitečný.

Vím, že hodně problémů se neřeší konáním; pomoz mi, abych dokázal čekat.

Ať vždy nechám Tebe a ostatní domluvit.

Vždyť to nejdůležitější si člověk neříká sám, to nejdůležitější mu bývá sděleno.

Ty víš jak moc potřebujeme přátelství. Dej, abych dorostl do této nejkrásnější, nejtěžší, nejriskantnější a nejvzácnější záležitosti života.

Vnukni mi správnou chvíli a správné místo, kde můžu zanechat balíček dobra, slovy nebo beze slov.

Chraň mě před strachem, že bych mohl promarnit svůj život.

Nedej mi to, co si přeju, ale to co potřebuji.

Nauč mě umění malých kroků.

Tady je prostoru!

...po třech měsících přespávání po hostelech, couchsurfingovejch bytech,na různých gaučích u kamarádů a nebo u dětí a popolétávání a popojíždění mezi velkoměsty a městečky, až tam, co se vždycky zvedne vítr, když přijedu, nad hlavou přeletí a zapíská káně a pak ty zvědavý sýkorky na rozkvítající lísce, poposkočí trochu blíž ke krmítku, a kde zatím nemám kromě varný konvice a karimatky se spacákem už NIC!... jo ještě stavební materiál a oblečení na převlečení... jsem se rozhlídla po svý 25 m2 " VELKÝ " chajdičce a s překvapením zachytila tichou myšlenku - TADY JE PROSTORU!...ohohoho...ten POCIT, kdy je člověk pár měsíců na cestě a nemá svý soukromí, ani svojí postel, svojí židli a svůj pracovní stůl, natož skříň nebo sprchu a tahá s sebou jen pár nezbytnostní a je skoro pořád za volantem, po hospodách a kavárnách a stane se, díky rekonstrukci obydlíčka, nomádem a hle! NAJEDNOU! - je konečně úplně sám, jen se psem,ve svým minibydle!...Emotikona smile

....a s tímhle pocitem si jdu sednout za volant, kde si naladim muzikou v hlavě, něco jako gama vlny - takovej ten absolutně bdělej stav na vnímání jízdy a řízení vozidla a přitom totální hypno na jakýkoliv jiný myšlenky...a klik na rádio a ono toto -  Kdy vzlétnu já?....myslím, že ten POCIT, kdy člověka posednou tyhle tři slova a zničehonic zachytí jako signál...TADY JE PROSTORU!....tak tenhle pocit,se skoro dá počítat jako vzlet....tak si to představte...a taky si je zkuste nechat proletět hlavou...TADY JE PROSTORU!....TADY JE PROSTORU!...

https://www.youtube.com/watch?v=Ee2O5k9t8M8

O životě a smrti

Jsme . li v jednotě se vším, pak jsme v každým okamžiku životem i smrtí zároveň.
Smrt není cosi nebo kdosi mimo nás,
Je to energie přítomná v nás, v našem vědomí, Trvale přítomná. Od prvního nádechu.
A ať to vypadá jakkoliv podivně, my sami jsme ti, kdo se s ní na konci života, jakkoliv byl krátký nebo dlouhý, na konci našeho naplnění, kterému říkáme život, se se smrtí dobrovolně a jen zdánlivě nevědomě spojujeme.
Přesně ve chvíli, kdy přestaneme lpět na tomto světě.
Osvobodíme se.

http://www.filmsforaction.org/.../a-hauntingly-beautiful.../

Semínko

Jeden úspěšný podnikatel zestárnul a věděl, že nastal čas zvolit nástupce. Nechtěl vybrat nikoho z vedení firmy a ani z rodiny, a tak vymyslel jiou věc.
Sezval si všehcny mladé vedoucí a k jejich překvapení jim sdělil, že nástupcem bude jeden z nich.
" Každému z vás dám semínko. Jedno jediné semínko, které je ovšem velmi důležité pro vaši budoucnost. Chci, abyste ho zasadili a celý rok ho zalévali. Po roce mi donesete ukázat, co jste vypěstovali. Porovnám to a rozhodnu, kdo z vás bude mým nástupcem."

Semínko dostal i Jim. Přišel domů, a nadšeně vyprávěl svůj příběh ženě. Hned semínko zasadili a udělali všechno potřebmé, aby se budoucí rostlince dařilo.
Jim semínko každý den zaléval a čekal na jeho probuzení. Po třech týdnech kolegové v práci začali vyprávět o malých rostlinkách, co jim doma začaly vyrůstat. Jim semínko pozoroval, ale ani po pěti týdnech nic. Ani náznak života.
Dál se snažil, začal semínko zalévat méně, ale přihnojoval ho. Nic.

Po šesti měsících už Jim věděl, že jeho semínko nikdy nevyklíčí.
Připustil si, že selhal. I když o semínko tak dlouho pečoval, toužil po jeho rozvíjení, nebylo to k ničemu.
Všichni okolo už měli svoje stromečky plné lístků, Různě velké. Jim neměl nic.


Konečně se rok s rokem sešel a šéf si zase sezval všechny spolupracovníky.
Jim na schůzku ani jít nechtěl. Ale jeho žena ho přesvědčila, aby šel a byl upřímný.

Jimovi bylo hodně těžko. Připadal si zahanbený, jenže věděl, že jeho žena má pravdu.

Vzal tedy květináč s hlínou a šel.
Bylo obdivuhodné, jak krásné byly rostlinky jeho kolegů. Byly opravdu překrásné.Různé tvary a velikosti.
Jim položil svůj prázdný květináč na zem na konec řady.
Někteří se mu smáli, dobírali si ho a jiní ho litovali.

Šéf všechny pozdravil a Jim by se nejraději neviděl, Snažil se být co nejvíc nenápadný úplně vzadu. Šéf se rozhlédl po rostlinkách : " Krása. Tolik krásných rostlin jste vypěstovali? Tak tedy, teď je řada na mne - Vybrat nástupce!"
Zadíval se na Jima a ten si pomyslel, že nastala chvíle, kdy určitě přijde o práci, protože selhal.
" Posaďte se všichni,prosím. Kromě Jima ," řekl šéf, Nastalo ticho a Jim zůstal jediný stát a šéf pokračoval : " Dovolte mi, abych vám představil vašeho nového šéfa - je to Jim! "

Jim tomu nemohl uvěřit . Vždyť se mu nepovedlo semínko ani naklíčit! I ostatní se začali ptát, jak je možné, že je to Jim?

A šéf řekl : " Před rokem jsem vám všem rozdal semínka, která jste měli zalévat a dnes je přinést. Všechny ta semínka ale byla uvařená. byla to mrtvá semínka. Nebylo možné, aby se ujala.
Všichni jste je asi zasadili a když jste zjistili, že nevzejdou, vyměnili jste je za stejná a zdravá. Všichni. Kromě Jima. Jediný Jim semínko nechal spát dál. Ukázal svou čestnost a odvahu. A právě proto ho dnes jmenuji novým šéfem mojí firmy."

Když zasejeme čestnost, sklidíme důvěru.
Když zasejeme dobrotu, sklidíme přátelství.
Když zasejeme pokoru, sklidíme velikost a sílu
Když zasejeme dobrou a kvalitní práci, sklidíme úspěch.

Tak  buďme pozorní, co dnes zasejeme, to budeme v budoucnosti sklízet.

The Magic of thinking big,David.J.Schwartz

Co o sobě prozrazujeme a jak je to s předsudky?

Luxusní značka prozrazuje psychický stav jeho nositele

Nosíte - li jakoukoliv prestižní značku viditelně na čemkoliv z vašeho oblečení nebo 

doplňků - pak věřte, že máte velký osobní problém sami se sebou. Viditelné značky skrývají naši neschopnost milovat sebe sama takového, jakými jsme, cítíme vnitřní nejistotu, strach a úzkost, že sami o sobě nejsme nic, nedokážeme si vážit sami sebe, nemáme se rádi, nevnímáme se jako bytosti vyrovnané, harmonické a v pohodě.Skrýváme svoji bolest a strach, že nás svět - okolí nebude mít rádo jen kvůli nám samotným.

Čím větší nápis na hrudi nebo na doplňcích, tím větší vnitřní strach a nejistota, kterou vysíláte podvědomě do svého okolí.

ve skutečnosti všichni jedno jsme - všichni jsme stejnou energií, ať jde o bílé, černé, žluté, bankéře i bezdomovce...jen žijeme v jiném prostředí.

A někdo na to už přišel a někomu to trochu déle trvá. Ale věřte, že na to jednou přijdeme všichni.

Píše hezky Táňa Havlíčková ve svý úvaze, jak je to s užíváním značek.

Tak, jakpak to mám s těmi značkami já sama, říkám si!?

Mám malý Ačko, Mercedes.

Koupila jsem ho od jednoho mladíka z Varů a ten ho zase darem dostal od svýho otce.

Jedno auto už měl.

Ten mladík je Honza, kamarád Klárky, ženy mýho nejstaršího synečka a Klárka je fakticky

šikovně ve správnej čas na správným místě,pokud jde o spojování lidí, co něco shánějí, jak

to tak pozoruju.Ano i tady. Sháněla jsem si maličky auto. Honza zase kupce .Mercedesy 

jsem měla už dva předtím. Jsou to dobrý auta Líbí se mi, že firma nese jméno dcery pana

Jelínka.- Mercedes  Mám ráda ten podivuhodný příběh o týhle značce.




V roce 1821 se v obci Drslavice u Uherského Brodu narodil Adolf Jellinek. Po

několikaletých studiích orientálních jazyků v Praze odešel do Lipska. Tam se oženil s 

dívkou maďarského původu a po třech letech se jim narodil syn Emil; budoucí rakousko-

uherský generální konzul v Nice. Zatímco otec Adolf byl velmi učený a nadmíru vzdělaný 

člověk a vědec, jeho syn již od školních let patřil mezi nezvládnutelné rošťáky a rodiče si s 

ním nevěděli vůbec rady. Ani vhodnou školu pro něho nemohli nikde nalézt, a tak nakonec 

byli rádi že si mladík našel sám podřadné místo pomocného nádražního úředníka v 

Červeném Kostelci. Ani zde však Emil nevydržel dlouho. Krátce po nástupu do prvního 

zaměstnání totiž provedl takovou neuvěřitelnou lotrovinu, že musel místo okamžitě opustit.

Tato příhoda je zajímavá tím, že se odehrála v Čechách a vlastně rozhodla o dalších 

osudech nejen tohoto muže, ale snad i evropského motorismu.




  Když tehdy červenokosteleckým nádražím projížděla lokomotiva, jedoucí z opravy na

 zkušební jízdu a její nic netušící posádka si odskočila na svačinu do nádražní budovy,

 sedmnáctiletý nádražní pomocník Emil Jellinek se lokomotivy zmocnil a vyjel s ní na 

otevřenou trať, aby vyzkoušel, jak rychle jede. Svezení samozřejmě znamenalo konec jeho

kariéry u železnice. Opustil tedy Červený Kostelec a dík svým od otce získaným znalostem 

orientálních jazyků si našel místo na rakousko-uherském konzulátu v Tangeru a později v 

sousedním Tetuanu, kde se oženil s mladou Francouzskou. V roce 1889 se jim narodilo 

děvče, které dostalo jméno Mercedes Adrienne Manuela Ramona. Emilu Jellinkovi se 

španělské jméno Mercedes velmi líbilo, a proto pojmenoval i šest svých dalších dětí 

přídomkem Maria de las Mercedes, a stejně tak nazval svůj dům i jachtu. Láska k rychlé 

jízdě v něm zůstala, a tak se přes cyklistiku dostává k motorové tříkolce de Dion-Bouton a 

později kupuje od Karla Benze jeho slavný automobil Victorie.

Šest let po smrti své manželky, dne 21. března 1899, stojí na startovní čáře v závodě

Nice-Castellane-Nice s vozem Daimler-Phönix, ovšem v programu je uváděn pod 

pseudonymem Mercedes. Vyhrává třídu turistických automobilů. Díky tomuto úspěchu se 

stává zástupcem automobilky Daimler v Nice a když mu představuje šéfkonstruktér firmy

Maybach zcela nový vůz, navrhuje mu Jellinek jméno po své dceři - Mercedes. To bylo v 

roce 1901. A až do první světové války je Jellinkovo jméno úzce spjato s historií firmy 

Daimler.



 Teprve pak jeho šťastná hvězda hasne. Rozchází se s firmou, francouzská vláda jej 

obviňuje ze špionáže pro Německo, zabavuje mu obrovský majetek a on narychlo prchá do

Ženevy, kde uprostřed ledna roku 1918 umírá v hotelovém pokoji na mozkovou mrtvici

Jeho dcera Mercedes a druhá Jellinkova manželka se až v roce 1922 dozvídají, že Emil 

Jellinek rozpadem Rakousko-Uherska získal po svém otci Adolfovi československé státní 

občanství a tím se ruší předchozí perzekuční opatření, uvalené na jejich majetek ve Francii.




Jméno Mercedes Jellinkové se ještě jednou rozlétne po motoristickém světě, to když se

v červnu 1926 slučují firmy Gottlieba Daimlera a Karla Benze a do znaku nové továrny se

dostává třícípá hvězda a značka Mercedes - Benz.

Tak proto mám Mercedes.

Honza, Klárka a já, jsme měli z celýho toho propojení radost.




Na zádech nosím batoh Adidas. Koupila jsem si ho, při odletu z Aruby, kde jsem byla za

dětmi a potřebovala dát pár plyšáků ještě do " palubního " zavazadla na cestu, aby prťata 

měla s sebou hračku. KLM sice popřeje happy fly, jenže třináct hodin je třináct hodin v 

letadle a s plyšáčkem se dětem cestuje a usíná mnohem líp. Batoh Adidas byl k mání hned

Vlastně úplně nejobyčejnější batoh, tím jednoduchým střihem -  to opravdu miluju.


A ještě - mě tyhle tři bílý pruhy připadají jako symbol chytrý.

Evokujou mi paprsky čistýho bílýho světla, co by člověk v sobě měl pěstovat a nechat je 

protnout každý temnější zákoutí svý duše.

Jak na to?

Vím, že kdesi, uvnitř sebe, mám a možná nejen já, taky takovou bílou pruhovanou 

trojjedinost - naději, víru a lásku. A s tím spojenou i jistotu, že život dává nakonec smysl jen 

v jediný věci - v potěšení.

Proto tady jsme. Proto existujeme, abychom mohli šířit potěšení.

Máme tu láskyplnou moc v sobě.




Takže i když možná ,podle všech psychologických hodnocení a analýz, dokážu do 

prostoru vysílat absolutní nejistotu, tím, že si pořídím a zviditelním, zvláštní shodou

okolností věci, který mě a ostatní opravdu těší vidět, radovat se z nich a používat je a ještě

mi v pravou chvíli zjednodušují životaběh a na trhu jsou běžně dostupný, i když v určitým

intelektuálním prostoru tolik diskutovaný, jsem si absolutně jistá, že všechno, co je s tím 

spojený, dělám vědomě, a především pro to, abych šířila potěšení. Pro sebe! Tam je

vždycky dobrý začít. A pak i pro ostatní. Ne proto, aby mne měli rádi, spíš proto, aby měli

radši sami sebe. A uměli si užívat života s větší lehkostí a podle sebe.

A možná to tak mají i ti, co mají ty obrovský nápisy značek na oblečení. Těžko soudit.

Možná to není jen o podvědomý demonstraci problému, ale taky o obyčejný radosti z věcí a o

sounáležitosti se světem. ne jen s duchem. Venku ve světě jsem potkala pár takových lidiček.

Ty nálepky, co má západní psychologie na duši, mi na ně moc neseděly.

Chtěli značku, velkej nápis, dostali ho a radovali se. Jen tak si v tom byli.


Jen tak BÝT s velkým značkovým nápisem na oblečení totiž taky jde.



Říkám si, kde se tyhle naše psychoanalýzy vzaly, a kde se v nich bere ta JISTOTA, že to

co si člověk pomyslí o sobě, o lidech kolem, o světě, je ve SKUTEČNOSTI širší pravda.

No, možná jo.

Jistá si tím nejsem!

Možná, že taky pro tuhle nejistotu o psychologii, mám Mercedes a Adidas v oblibě. 

Abych tím, že je používám asi vyzářila víc nejistoty a zbavila se jí.

Proč by nejistota měla být ale problém?

Jsou lidi jistí a pak ti méně jistí. někteří jsou i nejistí.

Jsem si téměř jistá, že hlubinná psychologie by určitě snadno našla v mým případě

souvislost obliby značky Mercedes, pro ten vztah dcery a otce. A značky Adidas, třeba pro

vztah ke kultu tělesnosti. 

A ukázala by pak jen na mou případnou skrytou nejistotu a nebo na skrytou nejistotu

ve vztahu dcer a otců a ve vztahu ke kultu tělesnosti objektivně v kolektivním vědomí?

A pokud by se podařilo " problém " úspěšně vyřešit u mne, zmizely by všechny problémy

všech dcer a jejich otců?


No, ponořme se!

Možná si jen neuvědomujeme, že na čele máme všichni takovou skrytou hvězdu, někde 

uprostřed očí, je to taková naše ZNAČKA, a když se nám rozzáří, můžeme cokoliv okolo 

sebe uzřít dost jasně. Tahle zářivá značka je branou k naší  lidský CELISTVOSTI. A když 

její světlo přeskočí jen ještě o kousek výš, otevře se nám prostor všehomíra. Kde je ticho a

klid a obrovský potenciál chápat souvislosti. Možná i chápat je jinak.

Ta hvězda symbolizuje značku - ČLOVĚK..A až jí budeme mít všichni rozzářenou, pak

věřím, že všechno, co bude za tím vším stvořeným a vytvořeným, lidi pochopí jako důvod k 

radosti. Pochopí, že je možný uzřít, co je za každou značkou, když se na její zkoumání

zaměří pozorněji a hlouběji. Stejně tak pochopí, že nosit a používat zboží s jakkoliv velkým

nápisem a jakýkoliv značky, neznamená nic víc než - nosit a používat zboží nějaký značky.

A to, co je přitom důležitý, je to, jak se cítíme - sami sebou. Jistí, nejistí, malí, velcí, lidští. 

A není to žádný náš psycho - problém. jen situace.

A jestli nás to těší a nepůsobí to obecně utrpení, má to smysl.

　

Chci věřit tomu, že jednou přijde doba, kdy tolerance, svobodomyslnost, velkorysost a 

nezaujatost, zasáhne jako šíp mysl a srdce tý konzervy nebo spíš klece INTELEKTU a lidi

najdou zase smysl života ve zdravým  POTĚŠENÍ. A potěší je i pohled na tu rozmanitost i

ve světě značek. Pohled na proslulý a taky třeba profláklý značky. A tím novým pohledem a

přístupem k nim a hlavně k lidem, se stane i svět značek CELISTVÝM.


Znám dost lidí,co už tyhle záležitosti ohledně značek vůbec neřeší.


Všechno má přece nějakou značku.

Myslím, že na začátku každýho řemeslnýho a uměleckýho výtvoru je ten skrytý smysl - 

projevit se, stvořit a potěšit. Dokud to funguje, slouží a naplňuje lidi radostí, cením si toho.

I kdyby ty nápisy na oblečení byly jakkoliv gigantický.



A v závěru úvahy na sebe ještě můžu " prozradit, " pro snadnější identifikaci a ilustraci,

proč jsem se do úvahy dala. Jsem taky blondýna a s kudrnatou hlavou, trvalá, od narození.


Taky výrazná  " značka s nálepkou ." 

S touhle " značkou " si člověk taky užije mnohou provokativní legraci a spousty vtipů.


Tak, co na sebe vlastně prozrazujeme, když se projevíme?

Hloubku předsudku?

Možná.


Ve vší úctě k názoru Táni o prozrazení.