Lotosové květy o úplňku

Setmělo se.

Modrá brána do areálu je dokořán a  jak vjedu dovnitř, pečlivě zmáčknu ovladač vlevo a brána se začne pomalu zavírat.Cvak.

Objedu dvě haly a parking s nápisem ELE tu čeká jen na mne. Vypnu motor, zhasnu světla, odepnu si pás a zůstanu ještě chvíli sedět v autě. Mrknu na mobil. Čtyři přijaté zprávy než jsem si stačila nakoupit večeři. Pootevřu si zlehka u auta nejdříve jen tak napůl dveře, abych slyšela navečer zpívat ptáky. Slyším jen auta, co sviští okolo a jo, někde se přece jen ozve čimčarára. Vystrčím si ležérně jednu nohu ven a odpovídám na smsky. Pak posbírám věci do batohu - peněženka, šminky, pár papírových odhozeností a vypitá láhev od mrkvové šťávy, co jsem cucala cestou. Vystoupím a beru ze zadního sedadla tašku s nákupem. Zabouchnu oboje dveře, centrál, cvak. Automatika všedností.

A jdu přes areál k sobě na privát. 

Otevřu skleněné dveře. Zavřu je za sebou. Procházím chodbou, plné ruce a zamyšlená, dívám se na šedivou dlažbu, bylo by třeba zase vytřít. Po dešti je naťapáno. Volný, velmi volný podvečerní krok.

Trochu únava a asi trochu tíha.

 Za rohem vlevo chci nastoupit na schodiště... a tam ...na prvním ( nebo na posledním - z jiné perspektivy) schodu stojí... malá úplně bělovlasá.... asi stoletá stařenka v růžovém županu. 

Má každou ponožku jinou a bíle pantofle a mě nic jiného nenapadne jen -  Dobrý večer.

 Jsem úplně zcepenělá.

Tady v areálu, kde mám společné sprchy a toalety, kde se vchod dole nezamyká, protože tak je byt správce koncipován, jsem si kolikrát představovala, že potkám ledaskoho. 

Jen ta představa rozhodně nikdy nebyla stařenka v růžovém županu.

 Dívá se na mne hnědýma očima, pak mne jakoby trochu odstrčí a pospíchá pryč chodbou ke dveřím.

 Z jejího výrazu jsem nevyčetla zhola nic. Snad odhodlání a jakousi sílu a kus hrdosti. 

Ani náznak nepatřičnosti.

A  lehoučce překvapení. Ne mnoho. Spíš nezájem.

Skoro to vypadalo jako, že tady bydlí ona a někam si jen hupky dupky navečer vyrazila. A co já tu dělám? Inu, do toho jí přece nic není. Tak se tvářila.

Je mi jasný, že možný jsou jen dvě věci. Buď halucinuju, a to mě tedy náramně zajímá. Anebo se někomu ztratila babička.

Obojí je nutno posoudit a jak jinak než jít za stařenkou a zkusit s ní komunikovat.

Haló, paní? Haló?...nic, spěchá dál přes vyasfaltovaný areál a mizí za náklaďákem.

Jdu za ní zvolna, abych ji nevyplašila. Nikde nikdo. Je to trochu ponuré, jak se stmívá.

Jsem zvědavá, jestli je to jen představa a nebo hmotná existence a čekám jestli se za tím náklaďákem ještě objeví.

Někde hodně hluboko si pohrávám s myšlenkou, že co když časová smyčka a nebo cestování v čase a prostoru, proč ne?

 Přece jen, přiznávám -  ta chvíle, než se za náklaďákem znovu vynořila, mi připadala o sekundičku delší než bych si bývala přála. A tedy skoro nekonečná. Už jsem se viděla, jak dobrovolně odjíždím do Beřkovic a žádám odborné vyšetření a trpně vysvětluju, jak se mi zjevila neznámá stařenka v růžovém županu a zase zmizela. A nechtěla se mnou promluvit.

Vemte si tuhle pilulku, paní Ireno, to bude v pořádku.

Paní drobnými kroky zamíří k zahradě s rybníkem. Brutus a Rony už číhají za plotem. Odemyká si branku jakoby tam chodila běžně a vstupuje mezi oba obrovský psy - ridgebacka  a křížence malamuta a huskyho. Psi ji parkrát obejdou, očichají, strkají jí čenichy pod ruku, aby je pohladila a ona jde dál.Volám na ní - POČKEJTE - a začínám mít obavu, aby se jí něco nepřihodilo. Přece jen trávník je trochu hrbolatý a taky má namířeno k rybníčku. Popobíhám a chytám ji lehce za paži, aby se zastavila. Zastaví. Jenže se na mne dívá jak měsíc nad řekou - září sice, jen je někde jinde a  daleko... a vrátit se sem na Zemi nechce. V tu chvíli vím, že je to marnost. K čemu vlastně promlouvat? Vysvětlování nepomůže.
Volám Pavlovi - majiteli areálu.
Obligátní dotaz od něj jako vždy - tak předlouho zavedené klišé mezi námi - CO POTŘEBUJEŠ?

Slyším v mobilu nějakou muziku a halasení a chápu, že asi někde veselo a tak rozvíjím nit rychle - Čau, hele nevím, jestli nehalucinuju, ale potkala jsem tady na schodech takovou hodně starou babičku v růžovým županu a pantoflích!
 Hahahahahahaha.
Počkej, nesměj se! Jen mi řekni, jestli ji tady někdo třeba nemá, na návštěvě a jen si nevyšla zrovna ke mně do budovy B?
No, to tedy nikdo nikoho takovýho u nás nemá.
Aha, sakra a tak, co s ní budu dělat?
No, budeš si s ní muset nějak poradit. S tou halucinací. A hezky se o ní postarej. Hahahahaha. Čau.

Chvíle rozhodování netrvala dlouho.
Policii volám jen ve zcela mimořádných případech. Záchrana stařenky k nim patří. Vytáčím 158 a hlásím, že je to trochu jako z filmů Davida Lynche, ale že prostě tady, v areálu Blaha s.r.o.,  jsem teď večer potkala tichou stařenku v růžovém županu, co se právě neslyšně pohybuje po zahradě a blíží se tma a noc a ano, nikam odsud neuteče....Tak ji nenechte utéct, ano, ano, máme hlášení, že se taková osoba pohřešuje.

Trochu pofukuje. Skrze mraky není vidět úplněk. Na rybníku jsou všechny leknínové květy zavřené. Lotosy. Bílé i červené. I stulík je celej stulenej do sebe. Vítr se motá rákosím, kde pomalu dorůstají doutníky. Vrba má vlasy až na hladinu a babička se za ní neslyšně pohybuje směrem ke kompostu. Vyhne se plůtku, co chrání rajčata, papriky a okurky před dováděním a hrabáním čoklíků. Dojde až k plotu a osahává ho, Chce pryč. Bezvýchodnost. Vím, že když za ní teď půjdu, bude se mě bát. Strach a zmatek z ní cítím na dálku. Dívám se a rozmýšlím, co udělat, aby to bylo jen tak jako, že tam taky k plotu jdu, a ne za ní, ale jen tak, asi se podívat na oka drátů. Rony na ní začne štěkat. Zlobí se, že leze k plotu, když on přece dobře hlídá! Chvíle pro mne. Víc než bezvýchodnosti se teď bojí psa. a vidí, že já se ho nebojím. Okřikuju ho a jdu až k ní. Podává mi sama ruku a já ji opatrně uchopím a dávám jí tiché pokyny kam má šlápnout, aby neklopýtla. Pak ji nechám, aby se do mne zavěsila a jdeme krok za krokem podél plotu. Zadem, okolo rybníka, zase nazpět k modré bráně. Vypadá to najednou jako procházka po zšeřelé zahradě jakéhosi tajuplného Bohem chráněného místa.
Korzo úplňkovým podvečerem.
Ptám se, jak se jmenuje.
Dívá se mi bázlivě do očí.
Usmívám se a představím se - dám si ruku na srdce - já jsem Irena.
Zastaví a prvně se usměje. Pak si ukáže na hruď - Anna - a mírně se ukloní.
A pak řekne - NĚPANIMÁJU.
Ruská babička Anna.

Zmatená stařenka v růžovém župánku.
Se studenýma podvečerním chladem prokřehlýma rukama. Těmi mi tiskne dlaň i paži. Začnu na ni mluvit rusky. Ptám se, kde bydlí. ZDĚS. A kde jste bydlela v Rusku? V MASKVĚ. Zastaví se a ukazuje mi na rybník. ETO KRASÍVO....Jo, je to krása.

Mobil zazvoní a policista se ptá, kde nás najde.
Tady.
V areálu.
Číslo popisné 77.

Pomalu dojdeme až k autu. Vyndavám z taška na sedadle jablko a podávám ho Anně. S radostí skoro dětskou si ho dává do kapsy u županu a pak ho zase vyndává a nabízí mi, jestli si nechci kousnout. S díky odmítám a ona se do něj s chutí zakousne.

Jdeme k modré bráně. Tam už ze služební oktávie vystupují dva policisté a Annin vnuk.
Pán v mým věku.
Ztratil jste babičku Aničku - pousmívám se.
Ptá se mě, odkud vím, že se jmenuje Anna. Náznak podezíravosti asi. Vždyť ona nerozumí česky. Když sdělím, že mluvím rusky, usměje se a oddechne si. 

A ano, bydlí tady kousek, pod kopcem. Utekla, i když ji hlídají se ženou, na střídačku.

Do Domova Alzheimer ji dát nemohou, protože je to příliš drahé.

Policista si zapisuje kdo jsem a kdy jsem se narodila.

Odjíždějí.

Levá na ovladači. Zavírám modrou bránu. Cvak.

Jdu zamyšlená přes vyasfaltovaný dvůr areálu na privát.

Otevřu skleněné dveře. Zavřu za sebou. Zvedám batoh a tašku s nákupem, co jsem tu odložila. Procházím chodbou, šedivé dlaždice, bylo by potřeba vytřít. Po dešti. Za rohem doleva vstoupím na schodiště a jdu si do kuchyňky udělat k pití horkou vodu. Rituál. To mám nejraději.

Je slyšet jen projíždějící auta a všude kolem jinak dokonalej mentální klid...

Tenhle svět potřebuje citlivý rozum a rozumný cit.

Víc si nemyslím a ani nevím.

Dobrou noc, Anno.

Good Night, David Lynch...

Všechno je v pořádku.
Jsme v bezpečí. 

  

Modlitba za pravdu - Karel Čapek

Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešní svět toho nejhoršího: lži.

Lži, která podpírá a připravuje násilí a učí lidi nenávidět se navzájem.Lži, která otravuje národy a vykopává mezi nimi propasti, jež snad ani desítky let nevyrovnají.

Bože, jak bude vypadat, jak se bude vyvíjet Evropa obluzená tolika nenávistnými lžemi! Jak bude možné soužití mezi lidmi a národy, je - li mezi ně vrženo tolik urážek, tolik opovržení a vzteků!

Copak si snad někdo představuje, že tento stav ducha má a může trvat bez konce?

Copak si věčně má soused ošklivět souseda a čekat jen na příležitost, aby mu zasadil mstvivou a úkladnou ránu?

I po válce si mohou národy podat ruce, mohou si sebe rytířsky vážit a navázat vztahy důvěry. Ale na bojišti lži nebude navěky důvěry ani cti, každá lež zajde, ale zůstane po ní nenávist a opovržení, tělo se zahojí dřív než duše. Bože, jak hrozně je zraňována duše tohoto národa, jak tohle se má jednou zahojit nebo odpustit! Copak se toho nehrozí národové, jaký nenávistný, navěky zlý a nepřátelský svět se takto buduje? Nemá snad nikdy být mír nebo aspoň oddech v křečovitém smrtelném nenávidění?

Bože, vrať světu pravdu!

Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ, žádný stát si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoliv korumpovány nástroji lži.

Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží.

Za každou lží jde úklad a násilí, každá lež je útok na bezpečí světa. nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou z oceli a betonu, okřídlená lež se vysměje všem vašim pevnostem.

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení.

Jaké to bylo divné jasnozření, když náš Masaryk vepsal do našeho státního znaku slova Pravda vítězí.
Jako by tušil, že jednou lež podnikne generální útok na náš stát a národ, a už předem razil heslo pro toto utkání. S tím heslem můžeme jít do boje, ale jenom s tím heslem může jít celý svět do míru.
Neboť jenom bez lži se mohou lidé a národy dorozumět, ať mluví jazykem kterýmkoliv.

Bože, vrať světu pravdu!

Karel Čapek - Lidové noviny 25.9.1938