Na fotografii, co zvěřejnila Pavla byli dva dřevění panáčci z konstelačních cvičení a dívali se do sklěněných hvězdiček svícnů s červenou svíčkou, kde nehořel knot.
Napsala jsem jí - Nehoří.
A vidíš, musím napravit! odpověděla
Zapálila svíčky a poslala do světa novou fotku.
Dřevění panáčci se rozzářili. To zapálení bylo očividné. Rozzářila se jim ta malinkatá, černou barvou namalovaná očička, hned,jak se plamínek odrazil.Rozradostnili se.
A vida! Co vlastně člověk, ten věčně se systematicky pohybující v různorodých konstelacích, " panáček ", potřebuje pro vnitřní zápal?
Pro radost.
Když se ráno probudím, prvně zapalím svíčku. Trochu nesmělého mihotaní a veselost je tady.
Když se venku setmí a den je pryč, zapaluju v kamínkách.
Komínem vyletí kouřový filigrán a vůně hořícího dřeva se začne rozprostírat kolem.
Nejdřív jen světlo a potom i teplo.
Světlo a teplo, nejsilnější téma života nás všech tady, protože to je láska přece. Světlo rozumu a teplo citu. Po tom toužíme. To si přejeme. Být rozumní a citliví. Být.
Pro čistotu myšlenek a jemnost citu, pro otevření vnitřního zraku - zření - je tady TRÁTAK
Meditace DÍVÁNÍ SE DO OHNĚ.
Prastará meditace.
Všichni to praktikujeme, kdykoliv se podíváme do plamínku i nepatrných knotů svíčky.
Do plamenů.
Sirka, co s ní škrtnu o krabičku, mi připomene ten výšlap do sopečného kráteru na Jávě.
Na dně kráteru hořel věčný namodralý plamen a chlapíci v koších na hlavách a na ramenou, potmě, vynášeli kusy žluté síry.
Nahoru po uzounkých cestičách a pak je pomalu snášeli dolů do údolí, kde jim je parťák zvážil a zaplatil. Za kilo síry dostali v přepočtu asi dvacet halířů.
Na zádech unesou někdy i sto kilo síry,v nepředstavitelně nebezpečně podkluzujícím terénu.A za to dostanou dvě stovky.
Ne pokaždé.
Dva kilometry tam.
Dolů do kráteru.
Dva kilometry zase zpátky.
Do údolí.
Pracovat se dá jen přes noc. Jen do úsvitu. Pak už je moc horko.
Jejich zvláštní chůze mi připomínala chůzi mul.
Drobné pečlivé nepatrné kroky. Ramena bez hnutí. Náklad se nesmí převážit, aby nezlomil záda. Jistota a pevnost pravidelně se pohupujících se beder.
Krok za krokem.
V krabičce sirek je taky jejich práce. ne jen trochu síry.
Taky jejich láska a síla.
Pokaždý, když škrtnu sirkou, uvidím jednoho z tamních nosičů.
Seděl po šichtě u cesty a vyřezával z kousku žlutavé síry květy lotosu a zvířátka pro děti.
Pár jich měl rozložených na šátku a já si je vybrala a dala mu pár rupií.
Poděkovali jsme si.
Peníze si vsunul do kapsičky u košile.
A pak se na mne podíval, nastavil ruku jako dítě a řekl si o sušenku.
Kde a kdy lidé zapalují svíčky?
Kde a kdy lidé zapalují ohně?
Kde a kdy lidé škrtnou sirkou o malou krabičku a podívají se do plamínku?
Trátak je prastará meditace - díváním se do plamínku může člověk zapálit svoje vlastní vnitřní světlo. Uvnitř ve své bytosti a uzřít...jako v zrcadle svoje lidství.
Je to jen OKA MŽIK života.
A v něm je možnost PROZŘÍT.
Čas na světlo.
Láska je světloa teplo. Náš vztah ke světlu a teplu v nás.
V čeština slovo láska má původ v sánskrtu - lubhljati - a znamená touha.
Kdo nikdy nezatoužil po světle?
