Putoval vesmírem.
A na svou pouť dostal vzácný dar.
Nejen, že mohl putovat mezi světy.
Mohl i v každém z těch světů tvořit.
Mohl tvořit ve světě myšlenek.
I ve světě skutků.
Takový dar nedostává každý.
Ten, kdo dar obdrží má velkou sílu.
Člověk má sílu daru.
Dokáže darovat sám sebe a nic za to nechtít.
Tvořit život.
Síla trvá jen do tehdy, kdy obdarovaný žije v pravdě.
Žije to pravé.
Sklouznout do světa bludů - pocitů -iluzí - je možné.
Hranice mezi myšlenkami a skutky, je jenom tenounká linie, je opravdu nepatrná.
Přechod.
Možná práh.
Nitka bludů.
Kdokoliv se do ní zamotá, mnohdy se stane, že se z ní už nikdy nevymotá.
Poutník dlouhou dobu kráčel svou cestou.
Cestou mezi světy.
Cestou vyrovnanosti a bezelstnosti.
Cestou pravdy.
Jeho myšlenky i skutky byly čiré a svěží jako bystřina.
Jako jarní vítr.
Jak kapka rosy.
Jak sluneční záře.
A na své pouti mnoha pocestným dokázal posvítit svým živým.světlem.
Ukonejšit je svou tichou tmou.
Jednoho dne se přece jen zamotal.
Přestal se těšit ze svého daru.
Nechtěl už věřit jen v jeho sílu a kdesi v letním dni se mu zalíbilo mihotavé světýlko jedné bludičky. Uměla krásně mluvit o měsíčním svitu.
Zdála se mu přelíbezná.
A poutník už nemyslel na nic jiného než na její mihotání.
Pobíhal po louce, kde se bludička zablýskla.
Brodil se za ní bažinou i močálem.
Zoufal si bez ní v temném lese.
Z pýchy se rozzářil uprostřed toho temného lesa tak, že poplašil kde koho.
A samo jeho světlo, mu ale způsobilo ještě zakalení jasnozraku a přestal vidět sebe i svoje tvoření. Netrefil už ani do světa myšlenek.
Ani do světa skutků.
Začal se mihotat stejně jako jeho milá bludička.
Chytal se všeho kolem.
Poletoval sem a tam.
Bludička zase problikla a on se tedy už držel jen u ní.
Jak se tak spolu mihotali, potkali cestou tajuplnou bytost.
A nevěděli.
Kde se vzala?
Odkud?
Proč přišla?
Kdo jsi? zeptal se poutník.
To je rébus pro tebe, odpověděla a pousmála se očima.
Chvíli se tak na něj dívala a on, jak se jí díval do očí, rozvzpomněl si na to kým byl.
Poutníkem.
Tím, kdo nese dar putování.
Ne mihotání.
Ne poletování.
Na okamžik zatoužil zase být sám sebou.
Jenže se zalekl.
Připadal si najednou malý a slabý.
Bezmocný.
A polomrtvý.
Popadl tedy sekeru s tím nejdelším topůrkem, aby se cítil zase jako silák. Jako muž a ne bludný brouček.
A tu bytost rozsekal na nepatrné kousky.
Ohohoooooo!
Jak jsem velký a silný!
Na okamžik se ze své síly a moci radoval.
Smál se až se prohýbal.
A těšil se ze svého pofidérního a vskutku jen zdánlivého vítězství.
Na chvíli to vypadalo, že se bude zase cítit jako světlo v temném lese.
Pýcha ho zase zaslepila.
Čas plyne.
A činí dobro, ať chceme nebo nechceme.
Po čase se mu bytost zase zjevila.
Na louce.
Ve stínu jabloní.
Spojená s přírodou.
Vrátila se.
Skoro ztratil řeč.
Ne ze strachu.
Z radosti.
Světlo, co přinesla, bylo hřejivé jako sluneční paprsky.
Viděl, jak i v něm se rozzářilo znovu Slunce pravdy, co nedokáže lhát.
Těm, co mu přišli naslouchat, chtěl cosi říct, jenže to v ten moment vlastně nedokázal.
Silnější bylo to, co cítil.
A tak se musel jen tiše a čistě radovat.
Pocítil, jakou hru hraje.
A kým se stal.
Pochopil, co udělal.
Ten příběh přece dávno znal z moudrých knih, co cestou mohl zahlédnout.
Mája a Brahma.
Pochopil, co to bylo za hru.
Cítil, že rozsekal sám sebe.
Sám sebe.
TO celistvé, co dostal darem.
Teď už věděl.
Věděl, že tehdy, když vzal do rukou sekeru, iluze nad ním zvítězila.
Zamotal se do jejího bludu.
Teď tedy bude muset pečlivě nacházet každý kousek sebe sama a být víc než jen pozorný.
Pak zase bude poutníkem.
Tím, kdo dostal dar putovat mezi všemi světy.
A v nich tvořit.
S vědomím.
Tvořit.
Světy.
podle sebe.
Tvořit.
Sebe sama.
Uprostřed noci, nad ránem zaslechl hlas té mlčenlivé bytosti.
Sklonila se nad ním, pousmála, dala mu vlasy za ucho a zašeptala.
Každý z nás máme na svědomí jen sám sebe.
A zase zmizela.
Žádné komentáře:
Okomentovat