Americká letka bojových letadel

Návštěva člověka osvěží.
Zvlášť, když trochu postonává.
Tahle návštěva byla z nejmilejších.

Kamarád, student architektury se vrátil ze svý cammino - pouti do Říma, kterou ušel za padesát dní.
Šel cestou necestou po turistických stezkách z domova kousek za Prahou a tak jsem byla vděčná za takový povídání o tom všem.

Dali jsme si latté a croissant, protože na tuhle snídaní si člověk cestou po Itálii už tak nějak zvykne a proč to měnit? A ve všem tom vypravování o batohu a o spaní v lesích, došlo i na popis, kterýmu říkám -  Řekni mi, ten NEJSILNĚJŠÍ zážitek.

Lidi, co mají cit nezastřenej a jejich bytost se i v dospělosti spontánně projevuje ve svý čistotě, ohjeee, s těmi jsem ráda, nejraději.

A tak chvíle odmlky před nejsilnějším zážitkem, nejsilnějším dotekem z celý pouti a pak ten výraz v jeho očích , nepatrná vráska na mladickým čele a víc než zamyšlení, možná zadumání, pro mne předzvěst čehosi, co bude jen těžko uchopitelný.



Tak, pojďme, třeba to pobereme!

Ve vinařství kousek severně od Benátek, potkal krásný mladý lidi.
Anglicky mluvící.Konečně!
Jak se zaradoval, když italsky se teprve chce začít učit a Italové občas s angličtinou taky dost tápou.
Čtyři páry.
Osm mužů a jejich osm žen.
Ti muži byli téměř třicetiletí piloti stíhacích amerických letadel, kteří jsou trvale na vojenské základně NATO v Italii.

Jak to řekl,  na mysl mi vylítla písnička od táboráku, co mi zpíval Sotanak těsně před tou - Ajrýn, Good Night! a kterou si zpíváváme s vnoučaty  - Americká letka bojových letadel....nananná..


Řeč plynulou angličtinou prý  ubíhala zvolna, jen tak o životě.
Jak chutná víno?
Kam se chystají k moři?
Jak dlouho museli studovat?
Vyptával se jich pečlivě, protože zájem o duši člověka, všech pocestných, co potkáváme, to je zájem trvalý a nemálo oblíbený.

Američtí hoši, co se rozhodnou zrealizovat sen o pilotování, studují od 16ti let zcela prestižní vojenskou akademii, kde nároky na celou osobnost i bytost člověka jsou nebývalé.

Absolutní špička musí být člověk ve fyzické kondici.
Testy všeho druhu sportování jsou hodně vysoko nasazená laťka.
Uplaveš na stanovenej čas! O.K. Neuplaveš? Letíš ze školy!
Testy psychiky jakbysmet.
Člověk ze sebe musí dostat jen to " nejvyšší ",čeho lze dosáhnout v takhle náročný profesi.
Trénink je každodenní, jak jinak.
Studium, než jste vpuštěni do " světa " trvá TŘINÁCT let.

Za branami akademie čekají další adepti, kteří sní stejný sen.
SEN o pilotování vojenských stíhaček.

Nad Středozemním mořem pak krouží jejich stíhací letky a hlídají výsostné vody.
Část roku.
Další část, která trvá 180dní, pak tráví jinde.
Na jiných základnách.
V jiných zemích.
Pilotují bombardovací letadla a cíle jsou jim určovány v kódech.
Sýrie. Afghanistán
Zeměpisná délka, zeměpisná šířka.
Výcvik v přesnosti zásahu, dopadu bomby má stejnou úroveň náročnosti jako všechny ostatní tréninky a testy jsou taktéž stejně precizní záležitostí.

Mladí muži žijí přesvědčením o ochraně spravedlnosti a míru.
Není o tom patrná jediná pochybnost.
V jejich psychice a mentálním naladění  ne.

Pak uběhne třikrát šedesát dní a vracejí se zase zpátky do Itálie ke svým půvabným manželkám.
Celá mise trvá celkem tři roky.
Za deset let služby mohou odejít do důchodu s trvalým zabezpečením pro celou rodinu.

Prestiž je prý energie, co z nich vyzařuje, jak z plemenných hřebců bujnost.

Kamarád je student architektury, chystá se na stáž do Rakouska.
Syn kamarádů z gymplu a spolužák ze školky a základky od mýho prostředního synečka fyzioterapeuta, který si teď dokončuje  ve Švédsku studium inženýra a trénuje se na stáži v řízení a správě zdravotnických zařízení tím, že se učí zajišťovat servis postelí do nemocnic a lazaretů.

Jedna generace.
Architekt a fyzioterapeut v kombinaci s " ředitelem nemocnice " a pilot stíhacích letadel.
Studium. Práce. Hodnoty.
Prestiž.

Mladí muži tohoto světa.

A míra tlaku na jejich psychiku.
Jejich sny o úspěchu.
Jejich zájmy.
Jejich přátelé.
Jejich cesty.


Svět je to, co můžeme vidět okolo sebe a pokusit se v tom zorientovat.
A najít svý místo.
Osvícení je stav, kdy to, co vidíme, dokážeme taky prožít,porozumět, cítit.
Je to asi trochu jiný vidění světa.

Tak proto ta odmlka než začal vyprávět o " nejsilnějším zážitku", ta nepatrná vráska mezi očima na mladickým čele , proto to zadumání.

Říká se, že každá pěší pouť je o osvícení....čím delší a náročnější, tím líp...meditace v chůzi.....a všechny cesty prý vedou do Říma....vydejme se.


P.S.
Když vezmu psychologii jako nauku, co zkoumá chování člověka a dělá z něj detailní záznamy a pak i závěry, říkám si,je POEZIE její odvrácená tvář a nebo je to naopak?

Nepřekonatelný

....k tomuhle čtyřlístku fotek by se hodil nějakej idylickej text. ....děti u rybníka poslední víkend o prázdninách, vysmátý počasí, táboráček......krása by to byla...jenže PRAVDA, a to je pro mne ten věčně omílaný Bůh všemohoucí, je jiná..

Děti byly, jak přetažený pérko u hodinek, protože se nevyspaly po obědě v tom vedru, taky jim pak trochu byla zima z vody a s sebou jsem nevzala do termosky horký čaj, ale jen šťávičku z aloe...papír na podpal byl celej napuštěněj nehořlavým svinstvem, takže jsme vykouřili skoro celý okolí rybníka než se nám povedlo vykřesat aspoň maličký ohýnek a do toho jsem byla neoblomná a nechtěla jim půjčit zapalovač.... a ty trochu vlhký větvičky a klacíky, co jsme posbírali pod vrbami a v rákosí taky velkej fajront neudělaly...

Nakonec jsme se partnersky dohodli, že tedy dobrááá, půjdeme na večeři do nějaký putyky a nedáme si doma krupicovou kaši s kakaem, kterou jsem navrhovala....

Skončili jsme na náměstí v restauraci Šalanda dříve Slavia a objednali pokud možno čerstvou živou stravu a ne ohřívanou v mikrovlnce...

Těhotná servírka na mne koukala jako na mimozemšťana a odplula se slovy - Tak já se jdu zeptat " kluků " do kuchyně....Kluci asi byli milovníci živý stravy a kuřecí řízek s bramborovou kaší to jistil.

K tomu čokoládová zmrzlina s živou šlehačkou do skla a moje obvyklá privátní " sociologická " studie s pozorováním hostů u vedlejšího stolu, taky dobrý...

Byla to " pánská jízda ", kde si chlápci největší švandu dělali ze svýho kámoše gaye, co si stěžoval, že si neví rady s výměnou vodovodního potrubí ve zdi a častovali ho " žduchanci " a poznámkami ...Si na to pozvi svýho chlapa,ne?...Podivný bylo, že on jedinej jako chlap mezi těmi hetero vypadal, zatímco pánové okolo padesátky všichni jevili známky zženštilosti zřejmě přijaté dlouhodobým soužitím s vlastní manželkou. každej z nich už vypadal spíš jako " nějaká poloprsatá paní " a k tomu s mírnou pleškou.

Z instalatérských trablů stávající nešťastník si nechal líbit všechny ty " pubertální " bodyčeky a debatu ukončil poměrně vítězně slovy - Díky, chlapi, to jste mi dobře poradili a udělali radost, já to tušil, že budete taky umět hovno!

Děti se navečeřely , popili jsme pospolu pepsi a nealko Zlatopramen N.A., Matouš mě pak na klíně než servírka donesla účet ještě chtěl ukousnout z lásky nos a " nebo aspoň ouško, Mambo ", mě přemlouval a pak jsme se, se zbytkem řízku schovaným v krabiočce pro ridgebacka Bruta, vydali přes náměstí na parkoviště....

A v půlce náměstí jsme potkali u takovýho otočnýho sloupu na různý reklamy, Evičku.

Evička je taky pětiletá. Černovlasá, okatá, jen v kraťasech, cikánská holka.

Děti byly štěstím a nadšením bez sebe! Vrstevnice!

A tak, co naplat, děti a hry k sobě patří, to ctím odjakživa přede vším. nechala jsem je tam a postávala opodál a sledovala " cvrkot ".

Evička předvedla, jak umí pískat. Ela a Máťa pochopili, že ten, kdo píská taky šéfuje a Ela navrhla, že to písknutí bude proměňovací kouzlo....

Návrh se ujal , Evička pískla a z dětí hned byli pejskové a kočičky a taky draci a motýlkové, co různě pobíhali a poletovali a pak zase sochy a stromy a taky jogíni a Evička ještě svoje čarování obohatila srnčími skoky vpřed a mácháním rozpřaženýma rukama a jakoby vyprsknutím podivným pšššchšššchrrrr,doplněným roztažením všech prstů symbolizujícím ohňostroj neboli světělný kouzlo...

A do toho vždycky ručičkou ukázala na Elu nebo na Máťu a pronesla skoro zpěvavě, naprosto zvonivým hláskem - Buď pejsek!....Buď motýlek!...Buď kočička!...Buď tanečnice!...,

A oni tím byli a volali Jsem pejsek!...Jsem kočička!...Jsem motýlek!...

....a pak najednou ukázala na Matouše a vykřikla s tím pšššchrrršššš...BUĎ DVA!...

Máťa se nad tím pozastavil, byl to jen momentíček, taková nanicovatá sekundička,průlet myslí a fantazií v jediným okamžiku, kde se jen zdánlivě není čeho chytit...

.... a Evička znovu naléhavě jak víla Zvonilka - pššššchrrrršššš - BUĎ DVA!...

I já jsem byla napjatá, jak tohle ROZDVOJOVACÍ kouzlo Matouš pojme a pak se to stalo...

Matouš poskočil, otočil se jak čertík na obrtlíku a řval na celý náměstí.... JSEM BUĎDVA!...

Já jsem BUĎDVAAAAA....

Krása a Pravda se spojily a Matouš byl Buďdva a přitom zůstal pořád sám sebou...hravej a absolutně šťastnej...persona non plus ultra....

Nepřekonatelný...

Nepředstižitelný.....

Kdybyste si někdy náhodou připadali, že něčemu, CO po vás KDOSI chce, ohledně vaší proměny nebo řekněme bytostný transformace, ne zcela jasně rozuměli, a přitom víte, co chcete a taky byste si chtěli jít dál svým spontánním naladěním, mohu doporučit jeden bezvadnej naprosto flexibilní, stav ducha...je to BUĎDVA......neváhejte ani sekundičku....ten pocit svobody za to stojí....vím to....viděla jsem to na vlastní oči....

...tak dobrý časy všem vespolek....na konci prázdnin....