Štěstí a čtyři kvality života

Jeden velmi mladý mnich přišel za svým Mistrem a ptal se ho:
"Kde a jak najdu svoje štěstí?"
" Štěstí můžeš zažít, když budeš pěstovat a porozumíš čtyřem kvalitám života, ať se děje, co se děje." řekl Mistr.

"Ta první je láskyplná dobrota.
  Druhou kvalitou  je soucit.
  Třetí  je radost.
  A čtvrtou je vyrovnanost.
Za to dostaneš štěstí."pousmál se moudře i trochu tajuplně Mistr.

Chlapec Mistrovi poděkoval a vydal se mezi lidi do města.

V přístavu uviděl osla, co si zamotal nohy do rybářské sítě, kterou nechala ležet venku jeho paní.
Motal se do sítě čím dál více a hýkal u toho, až uši zaléhaly. Chlapec k němu přiklekl a láskyplně mu nohy vymotal ze sítě. Poplašený osel ho po svém osvobození málem ukopal a pak zmizel kamsi do postranní uličky hledat svou paničku.
Mladý mnich si utřel zkrvavený nos a modřiny, co měl na rukách i na těle ho pěkně bolely.
Rozjímal nad tím, co mu jeho láskyplná laskavost přinesla za utrpení.

Za rohem uviděl opilce, co se motal sem a tam. Bylo jasné, že každou chvíli padne na zem  a natluče si. Mnich k němu přiskočil právě ve chvíli, kdy padal obličejem přímo do skleněné výlohy a zachytil jej na poslední chvíli.Podpíral ho a dovlekl skoro přes celé město až  k jeho domu. Z domu vyšla jeho paní a v ruce měla rákosovou metlu. Tou nabila jak opilci, tak i mnichovi. A tak se mladý mnich raději sebral a rychle utíkal pryč.Záda zmalovaná rákoskou nesnesitelně štípala. I tahle kvalita mu přinesla utrpení. Zamračil se nad tím zjištěním.

Do jeho kroků začal pomalu a vytrvale padat drobný deštík a mnichův hábit se pomalu promáčel.
Celý zmoklý došel do čajovny a objednal si horký Tie Luo Han. Čaj, co sám sobě říká  " železný mnich". Měl rád jeho lehoučkou květinovou vůni a jak ho tak popíjel, přisedl k němu samotný čajvála a začal si mnichovi vylévat boalavé myšlenky  a stěžovat si na svou paní.
Mnich nevěděl, co na jeho stížnosti říct. Díval se na čajválu, mlčel a nebylo mu to ani trochu příjemné. Přesto naslouchal a pokyvoval. Naslouchal jeho nazlobenému hlasu, rozuměl jeho rozhořčení, protože to, co mu čajvála říkal o své ženě, bylo velmi pobuřující. Na konci čajválových stížností, mladý mnich čajválu objal a aby mu udělal radost, tak řekl, že  i jemu připadá čajválova žena svým chováním jako kráva. Čajvála se však urazil a zavolal na mnicha strážce pořádku, aby ho potrestali za urážky jeho ženy. Strážci vyslechli celý příběh, a ač neradi,museli jednat podle zákona, a tak udělili mnichovi  vysokou pokutu. Zaplatil posledními penězi, které si schovával na dárky pro menší děti v kláštěře.
Sebral se a vyšel z města, aby se vrátil zpátky do hor, do své malé cely v klášteře.

Cesta vedla přes řeku a mladý mnich zjistil, že visutý můstek přes ní je opravdu hodně rozviklaný a vratký. Pomalu a opatrně na něj vstoupil a vážil každý svůj krok, balancoval a bál se, aby nespadl dolů do vody. Najednou se můstek roztrhl na dvě poloviny a chlapec zůstal viset nad divokou řekou. Houpal se sem a tam a třásl se strachem, co se stane, jestli se s ním můstek utrhne docela.
Z džungle se přišly podívat vřískající opice. Chvíli jen okouněly a pak se postupně navěsily okolo chlapce. Nejdříve jen lelkovaly. Když ale zjistily, že se nebrání, rozvázaly mu pás od hábitu. Ten mu nakonec sundaly a roztrhaly na kusy. Vřískaly a posmívaly se mu, Hulákaly a pošťuchovaly ho. Každá si kus jeho pláště odnesla do korun stromů a ozdobila si svou větev.
Nahý chlapec se nijak nemohl bránit.

Díval se dolů na řeku a nakonec se rozhodl.
Pustil se.
Padl do jejího proudu, a ten ho rychle a nepřehledně nesl bůhvíkam.
Mezi balvany s ním mlátil hlava nehlava.
Mnich se nadechoval, potápěl a znovu vynořoval a plaval jak se dalo.
Modlil se, aby se udržel nad hladinou a myslel, že už je s ním dočista konec.

Přesto se mu povedlo se dostat do zátočinky, kde byl proud mírnější a tady se vydrápat na veliký balvan. Tam zůstal vyčerpaný potlučený poraněný, a z celého svého denního zápolení vysílený, a snad i trochu zklamaný,  nehybně bezvládně  ležet.

Probral se pozdě v noci.
Až když už všude kolem byla tma.

Pod sebou cítil jen tmavěhnědý kus skály.
Nad hlavou se rozprostíralo tmavěmodré nebe.
Hvězdami posetá krajina oblaků, a větrem po obloze rozmetaných cárů mlhy, se v měsíčním světle, jevila mladému mnichovi jako onen svět. Všude cvrkot cikád. A v tu chvíli to pocítil. Oči doširoka dokořád, tak jako srdce. Krásu venku  a štěstí v sobě.
Byl tam docela sám.
A s ním jeho čtyři kvality.
Láskyplná dobrota.
Soucit.
Radost.
Vyrovnanost.
Myslel na svého Mistra.
Slyšel jeho hlas a vybavil si jeho moudrý úsměv.

 " Pěstuj a zkus porozumět těm čtyřem kvalitám života a najdeš štěstí."

Mladý mnich teď už věděl.
Probudil se do sebe.
Poznal, že štěstí je on sám.