Úplněk nad námi jako obří vesmírná mandarinková sušenka a já se jen tak uprostřed ticha zeptala synka, co jel se mnou i se svou nejmilejší Reinou
Kolik let uběhlo od vynálezu spalovacího motoru?
Patentováno1885. Proč se ptáš?
No, že za ty roky pořád asi překonáváme vzdálenosti tady na Zemi a cestujeme právě jen autem nebo letadlem se spalovacími motory. Sem a tam, tak nějak stejně a podivně. A je to pomalý. I když teď svištíme 170 nebo bysme i mohli 220, 240 někde v Itálii na dálnici, stejně si připadám jako šnek, nakonec. Že jsme už nepokročili k nějakým elektromagnetickým dálnicím nebo tak něco. Sice by to bylo asi s přetížením, ale rychlejší....
A on se, i když předtím dost hlasitě zíval, hned nadchl pro diskusi a začal:
Mně teď zase letí hlavou, když vidím ten úplněk, že nejvzdálenější pozorovatelný objekt ve vesmíru je od nás asi 13,5 miliardy světelných let. Když si vezmeš, že 1 světelný rok je vzdálenost, kterou urazí světlo ve vakuu za juliánský rok , ten je 365,25 dne, to je 31 557 600 sekund, tak je to asi 10 bilionů km a 1 bilion je milion milonů kilometrů, takže vynásobeno 13,5 miliardami světelných let a jsi tam.
Chvíli jsme si pohrávali s těmi nulami, s jejich představou, pak zase s tou vzdáleností a s představou vlastní aktuální délky života tady na Zemi.
Pak jsme vzali v potaz, že myšlenka je nejrychlejší kvantum energie a že si pomyslíš a jsi tam.
Jenže pak nás zase zajímalo, jak to tam asi vypadá, když to prý je ještě podle vesmírných měřítek " mladé " jen asi 380 milionů let od Velkého třesku a že stejně už to tam asi není, protože se vesmír rozpíná a tak je to možná o dalších 20 miliard světelných let jinde.
Jsme trochu huronští a tak se v autě střídal smích, nadšení i povyk z toho rozrušení.
A nakonec jsme si představovali, že myšlenka letí rychlostí světla,( ne ve vakuu, ale tady v hmotě), tak rychle, že za sekundu obletí Zemi skoro 7x....sedmkrát.
Bylo nám to k smíchu.
Všechno. Absolutno. Celé.
Absolutno v úplňku.
Všechny ty představy o proběhlých starostech a strastech, stresech a zauzleních osudu.
Ty pocity vlastní velikosti a vlastní nicotnosti zároveň.
To venku a uvnitř.
Nahoře a dole.....
A pak jsme umlkli.
A pozorovali Měsíc v úplňku na buckinghamsky modré obloze.
Já pootevřela okýnko.
Vítr trochu vymetl hustotu nahromaděných vizí.
Cáry myšlenek vyletěly ven.
Možná až tam, bůhvíkam předaleko.
Cucla jsem si z plechovky Cofee pana Browna a dovezla je skrze všechna světla i tunely domů.
Pac a pupupu na obě tváře a na cestě k sobě myslela na to, co asi dělají ostatní kluci.
Jeden se svou Laurou z Argentiny ve švýcarských horách u Pilátu. A třetí na Premantuře u moře s Terezkou, co tvoří novou architekturu. Myslela jsem taky na snídani, jak zítra nebudu dělat palačinky, protože se mi nebude chtít vstát dřív a že si Terezka, Luky a Ela s Matoušem tedy dají jogurt.
Při úplňku je třeba si něco přát. Přála jsem si, abychom všichni, kdo jsme na cestě, dobře dojeli.
Teď pod úplňkem i kdykoliv jindy.
Joo, síla a rychlost myšlenky a imaginace...náš život vezdejší...nejvyšší Pán...to poťouchlé tetelení se radostí uvnitř ...a třeba z toho, že Luna je vlastně taková naše big bigger biggest mandarinková sušenka...a mandarinková sušenka is my favorite friend...v alchymii mysli.
Žádné komentáře:
Okomentovat