Život vJečný

 Vystoupila jsem z tramvaje už na Karlově náměstí, i když jsem chtěla dojet dál. Až na náměstí I.P.Pavlova. 

Ten Pavlovův reflex a jeho pokus na psech asi nemusím připomínat, Na psy a jejich pocity, si vzpomenu pokaždé, když si nasazuji roušku. Sama sobě se musím se smát a jako "pesan Lesan" si opravdu s rouškou občas připadám.V horku tramvaje jsem už nehodlala dál trpět s tímhle " módním doplňkem doby virové"a rozhodla se raději dojít na " Pavlák " pěšky. Ach...Taky si vždycky tak oddechnete, když užvás  nic netlačí za ušima, netahá za vlasy a múžete pořádně dýchat? Je to úleva, nemuset už venku funět do roušky. 

Prošla jsem parkem pod kvetoucím šeříkem okolo na trávě rozvalených Pražáků a přeskákala přes rozkopanou silnici. A  velmi zvolna si namířila nahoru. Kolikrát jsem touhle ulicí vlastně prošla? Vesměs tu jezdívám autem, a tak ten kmitočet míhajících se aut a tramvají, a taky rámus, jsem najednou zavnímala úplně jinak. Rytmus toho místa, to je dotek městské zběsilosti. Ufff! Možná by se měla tahle ulice přejmenovat na Hlučná nebo Horkohlučná.

Přede mnou si hodně podobným tempem vykračovali dva kluci. Velký a malý. Táta a jeho kluk. Pětatřicátník a pětileťák. Oba modrý bermudky s trochu ošoupaným pozadím - asi od klouzačky. Takoví "samá ruka, samá noha". Pohodlné sandály. Jeden s vousy a druhý s oranžovou kšiltovkou. Táta tašku přes rameno. Šli vedle sebe. Když kluk tátu předešel, počkal na něj. Za moment naopak. Táta počkal na kluka, co se trochu začal loudat. Respekt dvou parťáků. Žádné otázky, žádná kázání. Oba chápali, že jsou v tom spolu na tomhle místě a v tomhle čase. Prohodili jen pár slov, asi o autech. Pomyslela jsem si, že být tak maličká jako tenhle kluk, taky bych jako on musela mít zčervenalé tváře od toho horka přímo z asfaltu pod nohama, co se nad chodníkem svíjelo, jak vetřelec.

Najednou zezdola z náměstí zahoukala siréna a do Ječné vletěla sanitka se zapnutým modře bleskajícím majákem a hnala se nahoru někam do nemocnice. Řev to byl, to je nasnadě. Nejdřív jen z dálky, ale jak se blížila, bylo to víc než výstražné. Bylo to nesnesitelné. Kluk se sice nezastavil, ťapak dál a jen se tak pootočil. A jeho velký táta si toho všiml a vzal ho, pořád bez řečí, za ruku. 

A v tom se to stalo!

Když to řvoucí záchranné žluté monstrum s ohroženým životem uvnitř, míjelo tyhle dva kluky - a jelo  tak dva metry od chodníku - táta se sklonil a dal  svému klukovi PUSU, až to mlasklo!

Na chvilku jsem i já - náhodná kolemjdoucí -  najednou už neslyšela to kvílení majáku a zaslechla jen to MLASK! To totiž nebyla ledajaká pusa! Nebyla to hubička na čelíčko. A nebyla to ani pusinka na tvářičku. Ne, ne kdepak! Byla to obrovská pusa od táty. Kluk nebyl vůbec překvapený a pusu pěkně našpulil, aby ta tátova pusa dobře sedla.  

Nedávno jsem se někde začetla do informací o empatickém potěšiteli. Erudovaná autorka a její kniha plná mouder, o tom hovořila s takovou jistotou. Podlehnout pokušení přijmout ta moudra, tomu se vždycky trochu vzpírám. Alespoň do té doby, než získám osobní zkušenost. S duší.

 Psala jak lidé podobných kvalit  - empatičtí potěšitelé - jsou vlastně "nedokonalí" skoro " nepoužitelní" pro spokojený život vezdejší.. A jak jistě museli trpět se svými rodiči. A ti byli bezesporu narcistní, emočně chladní a egoističtí. A jak je nutnost a taky potřeba, aby se začali uzdravovat a  znovu si vymezovat svoje hranice.

 Po tomhle zážitku s klukem a tátou jsem to úplně pochopila. Empatický potěšitel v podobě velkého táty měl opravdu jiné hranice než na jaké jsme zvyklí. Ty hranice jeho neviditelného citu se prolínaly s neviditelným citem synečka tak jemně a taky skálopevně, až se to ukázalo navenek, tam při chůzi, na tom chodníku. 

Kdo ví, třeba opravdu rodiče táty " empatického potěšitele" byli egoističtí, narcistní a emočně chladní.

Kdo ví?

 Pro mne to byla lekce zvaná Rychlá pomoc!

Ta pusa stoprocentně zachránila kus klukovy - a taky mojí  - duše před " úrazem" z vyděšení.

Mysl a srdce dvou kluků.

Co vlastně víme o sobě? O lidech,? O světě? O duši?

Možná by do začátku stačilo povědomí o tom, že děti vychováváme příkladem.

 A taky jim ukazujeme, co je to život vJečný.