Jablko ze zahrady - dostaneme jen to, co si přejeme zcela jen tak!

 Dostaneme jen to, co si přejeme zcela jen tak !

Kamarádka Lenka Laura má trochu tajemnou zahrádku kousek od Ořechovky. A občas, když se potkáme, tam zajdeme. Jako dnes. Je to svět sám pro sebe. Člověk na chvíli nevěří, že to místo je téměř v centru metropole. Ocitne se totiž uprostřed roztodivných maličkatě malých starých i nových chatek, okýnek, věžiček, dvířek a pergolek všech barev a tvarů, co si spokojeně sedí ve stejně maličkatých zahrádkách. Může se projít po zelenajícím se ledabyle střiženém trávníkovém koberci mezi plůtky a vrátky, odkud na něj ještě pořád vykukují růžová poupata, ale teď na podzim hlavně odkvétající, vůní a kapkami vody ztěžklé nakřapnuté krasavice rudých, bílých i poskvrněných růží. Zobne si oranžového rakytníku a nebo černých ostružin. Nad hlavou se mu občas mihne padající list, ten nejžlutější ze žlutých. Trávy a ozdobné keříky, a taky okrasné stromy jsou všude. A potom ty ovocné. Těch je tady nejvíc. Všehodruhy. Lenka Laura odemyká vysoká kovová vrata a procházíme z ulice do ulice, zase zamyká a odemyká další vrátka a zase zamyká a jdeme tiše a zvolna, zlehka. Trochu se loudám. Chci si přivonět k té čajové růži a zkusit jak trpký je černý jeřáb. A pak jen tak řeknu - Dala bych si jablko. Ta chuť zakousnout se do studeného čerstvě utrženého nebo i spadlého jablka je skoro nepřekonatelná. Kamarádka zaslechne tu naléhavost chuti a s klidem prohodí, ať vydržím, že si dám až na její zahrádce. Netrpělivost není na místě. tak jdu dál a hladím břečťan a zimolez a chuť na jablko pouštím ven z hlavy. Ujdeme asi třicet metrů a najednou se ze zahrádky vlevo pod cestou ozve ženský milý hlas - Chcete jablka na štrůdl? Stojí tam babička - asi kouzelná - ale taková moderní, opírá se o hrábě, mikádo si hodí trochu za ucho a zve nás, ať vstoupíme. Lenka Laura se jejím neopakovatelným způsobem nahlas směje - Tady kamarádka zrovna dostala na jablka chuť a hned je má od vás! Vrátka jsou odemčená. Jdeme dolů pod jabloňku. Nasbírala jsem

jablíček malých i větších do papírové tašky a řeč se vedla o pečení koláčů a štrůdlové sezóně, taky o jablkách pečených a těch, co chutnají jako vynikající příloha k masu, taky o křížalách a ještě taky došlo na ten obrácený dezert, no, jak ho vymyslely přece ty dvě sestry - Torte Tatin!!! Pod jabloní na hromadě skončila všechna natlučená jablka a i ta jinak už nezpracovatelná i ta úplně prohnilá a plesnivá. Děda je pak odveze na kolečku. A děda souhlasí a nereptá. Babi si sedla na lavičku a dívala se na nás, jak na zjevení. Na čele jakoby jí kdosi vykreslil otazník - Jak to, že jsme se nebály s nimi mluvit a jít je navštívit na zahrádku, teď, když se to snad už ani nesmí. Oni si přece vážně přáli s někým promluvit, poklábosit a rozvzpomínat se na to, co bylo a plánovat, co ještě může být, zasmát se a nebo si jen vyměnit pohled zpoza trochu zkoumavě nastaveného obočí, zamávat si, popřát si zdraví, pousmát se - poozdravit se.

Máme svá přání. A taky svoje potřeby. Dostávat a dávat. Dáváme a dostáváme. A víme to.

Vesmíru - prostoru v čase - dáváme inspiraci v podobě přání a on nás vzájemně spojuje v tajemných směšně maličkatých zahradách kdesi uprostřed roztěkané nervozity metropole jakéhosi opěvovaného zemského ráje v srdci Evropy. Kousek pod Ořechovkou. V Praze. Vesmír - ten, co nás zase a znovu vždycky vzájemně pospojuje a tím i sám sebe drží pohromadě. Jak to jen dělá? Jen tak. Tiše, zvolna a zlehka. Jakoby náhodou...Tak tedy! - To my máme tu nesmírnou moc. Láskyplnou moc. Milovat chuť jablek a pak se potkávat s ostatními z lidského rodu. Přejme si každý den - jen tak, A ono se to splní!...Tohle není Hollywood, tak řekněte, co si budete přát? Přejte si, co chcete...Tohle je život!