Máma přežila

V křivoklátských lesích je silnice směrem na Rakovník a houhouhou houpe to tam s každým autem. Pro děti legrace jak na tobogánu. Pro leckoho " kufrozvedák". Andělský schody se tam říká. Když tam jezdívám, vyhodím rychlost a frčím až na konec dolů do zatáčky, co geometricky dokonale obkružuje okolo rybníka a pak nahoru do kopce zase a za zatáčkou šup " dolukopcom".

Teď na podzim je tam pestrobarevno.
Nádherný stromy.
Když jede víc aut najednou, dá se někde v bezmyšlenkovitosti, uvnitř sebe, zachytit, dotknout se a nebo spíš jen vytušit - podstata jednoty.
Kruh.
Všichni pozvolna nahoru a dolů a nahoru a dolů.
Dá se tam prožít sounáležitost všech řidičů.
A ještě se mi nestalo, že by zrovna tady kdokoliv kohosi předjížděl, předháněl nebo měl pocit, že je pronásledován.
Prostě to tam jen plyne.
Jede to tam.

V duchu tam vždycky vidím v hustým lese jezdce Spanilé jízdy.



Minu odbočku na Lužnou.
Pak druhou.
Třetí.
Čtvrtou.
Všechny cesty vedou do Lužný, zdá se.
Mám tu cestu ráda už léta.
Klid lesů a neklidný hemžení aut tam víří v podivuhodný energii, co mi ladí.
Ve dne i v noci.
Nahoře na kopci se pasou ovce.
Dole pod kopcem koně.
Dojedu do Rakovníka a děti dětí se mi pověsí okolo krku.
Pupupupu a vítání a chystání pelíšku pro pana pejsánka, aby mu venku nebylo zima.
A trochu láteření a ksichtíčků - Kde jste byli tak dlouho?
Nejmladšínek mi hned ve dveřích nese zprávičky ze svý dušičky -

Mambo, já jsem zahlídnul tvoje auto na ulici z okna!
A viděla si? Bílý auto už nemáme!
To velký bílý auto!
Máma ho úplně rozbila!

Potom z něj při významném pokývnutí jeho blonďatý hlavinky a skoro až s pýchou vyletí jediná věta:

Máma přežila!!!!

Obdiv v jeho modřemodrých kukadlech!
Ta nezlomná jistota, jaká je jeho máma pašák!

Máma, je Terezka.
Prvorozená dcera.
Sestra tří bratří Jakuba, Martina  a Šimona.
Letos 36ti letá.
Včera po ránu cestou k Andělským schodům jí v téměř ekliptický - není z ní vidět nikam - když už v ní auto je - a příšerně vynášející - zatáčce -  asi praskla zadní pravá pneumatika u Pathfindera.

Kolik koní měl asi pod kapotou?

Vletěla v rychlosti 70km/hod do protisměru, kde naštěstí nic a nikdo - a zaryla se do stráně.
Otočila auto na střechu a zpátky a pak ještě  na bok.
Airbagy vystřelily.
Všechno, co peří nemělo a bylo uvnitř kabiny, stejně lítalo - sem a tam - uvnitř auta.
A ona to prý v letu všechno pozorovala.
A jedna měkkoučká taška s lékárničkou a reflexními vestami přistála přesně tam, kde mohla ochránit její hlavu a rameno.

A máma nejmladšínka, kalupinky a kovboje přežila!

Jediné zranění, které v nemocnici shledali - je - boule na hlavě.

Mám tu cestu ráda.

Pro mne tam andělé mají svoje báječný schody a hle! - zrovna si tam asi poletovali a drželi svou stráž přesně v ten moment, kdy já jsem jela jiným krajem, za podobnými Terezkami.
Cestou necestou s  homeopatií a s tím, kdo jsem a co nesu.
Na cestě.

A všechno dopadlo tak, jak mělo.
A tam, kam mělo.
Zapadlo to do sebe.
Všechno.
Nejen ty věci, co poletovaly autem.

I to auto.
I ta máma.
I sny, co se jí zdály o bílém autě, den předtím a co nám vyprávěla.

Nedivím se tomu kloučkovi, za ten obdiv k mámě...ani trochu!!!

Věřit v tajůplný světy je občas hodně obtížný a člověk, já, strom i Ty, můžeme z toho zůstat mnohdy dlouho rozpačití.

Věřit je dobrý.
Věřme.
Přežijeme.

Jo, s boulí, já vím.

Tak tedy.

Úlitbička Bohu tady:

Všem... tak, jako svým rodným, štěstí na cestách...vinšuju...natrvalo a navždy...