Nepřevlékej plášť!

Bylo nebylo .
Žili byli, daleko předaleko a možná i blízko lvíček a lištička,
Kamarádili a rádi se měli jako málokdo.
Co na tom, že každý s jinou povahou.

Líbila se jim ta odlišnost.
Lví síla a liščí prohnanost.
Budeme si spolu hrát.
Budeme se od sebe učit.
Budeme.
Hráli si.
Učili se.
Byli.
Rostli. Dařilo se jejich lásce.
Mladý lev sílil a lištička zůstávala pořád maličká.
Mláďata nevyvedli.
Lev nechtěl.
A liška se bála.
Její strach rozhodl. Mláďata nevyvedli.
Inu, jak už to tak lišky mají.
Pořád byla jen malá lištička.

Když jednoho dne liška  spatřila mohutnost a sílu lva, zalekla se ještě mnohem více a zdálo se jí, že lev už je pro ni příliš velký.Začala myslet na to, že ji nebude nikdy milovat, tak, jak by si bývala   přála. Lev nikdy nebude lišák. A tak mu raději dala sbohem.
" Nejsi rodinný typ, lve.," řekla a odešla.
Mladý lišák se jí dvořil už pár týdnů.
Založila si rodinu s lišákem.

Mladý lev řval bolestí.

Zamiloval si maličkou lišku nade vše.
Polomrtvý bloumal světem sem a tam.
Pohřbil bolest hluboko v sobě.
I zášť.
I závist.

Liška s lišákem vyvedli mláďata.
Čí byla, kdo ví?
A žili ,zdálo se, spokojeně.
O lvovi věděli a mysleli si svoje.

Lišák se pokaždé trochu zachvěl, když se mladý lev přiblížil k lišce jen o kousek víc, než bývá zvykem.
Jak by ne!

Lev dál sílil a rostl.

Stal se králem ve svém království.
Stal se šamanem pro zvířata široko daleko.
Zvířata se k němu chodila radit v nesnázích.
Chodila si pro jeho moudrost a rozvahu.
Pro jeho velkorysost.
Pro jeho přátelství.
Lvice se držely kolem jako smečka.


Jednoho dne lev poznal, že jeho srdce už je zahojené.
Měl srdce otevřené všemu a všem .
Oblíbil si mladičkou půvabnou lvici .
Přál si, aby všechno živé na světě bylo šťastné.
Věděl, jak je štěstí důležité.
Vyvedli překrásná lvíčata.
Radovali se všichni v okolí.
Konečně!
Král a šaman má dceru a syna.

Věhlas a štěstí se doneslo až k lištičce.
Rozvzpomněla si na mládí se lvem a zatoužila znovu po jeho přízni.
A rozhodla se tajně odběhnout za lvem.
Tak, aby se to lišák nedozvěděl.

Lev nebyl překvapený.
Znal lištičku a její povahu.
A zanl sám sebe!
Zůstal s ní pár dní.
A vzpomínali na mladá léta.
Jenže ouha, ve lvovi se probudila stará bolest. Ze zklamání. Z opuštění. Z rozchodu. Ze zrady. Nerozuměl pojednou sám sobě.
Cítil, jak lišku má pořád rád.
Jak mu její prohnanost chyběla.
Byla sice zestárlá,jenže pořád to byla ona,jeho  malá lištička.
Připadala mu pořád taková maličká a snad i občas bystrá.
Dal volnost své staré vášni.
Otevřel svoje rány.
A tak tedy obrátil svou zášť proti lišákovi.
Odehnal dokonce i svou mladou lvici.
I svá mláďata.

Smutek a znechucení se neslo krajem.

Široko daleko se zvířata podivila jeho krokům.
A zapochybovala o jeho moudrosti a velkorysosti.
O jeho duchovní síle.
O jeho zdravém rozumu.
O jeho hlubokém citu.

Zase řval bolestí.


Lev jako smyslů zbavený začal za liškou běhat.
Běžel by až na kraj světa.
Chtěl jí dokázat, že je tím nejlepším na světě.
Liška byla blahem bez sebe.
Měla teď oba dva.
Lišáka i lva.
Hrála si s oběma.
Oba zrazovala.
Lev po čase pochopil, že lištička si chce jen pohrávat s jeho trpělivostí a chystal se jí opustit.
Liška je liška.
Co se dalo čekat?
Zase vychytrale před lvem zaplakala. "Ten ohavný lišák je na mě hrubý a je to násilník!" pomluvila starého dobrého lišáka.
Lev tedy odvedl lišku i liščata do nového doupěte.
"Budeme jen spolu," přál si lev.
" Ne,ne, lve. Já budu se svými liščaty tady, nablízku lišákovi raději. je to nemotora a potřebuje mne!"hrála si liška náhle na svědomitou.
Lev nevěděl, co si má myslet.
Byl tedy podle svého naturelu velkorysý.
Pocítil slabost na těle.
Odešel do svého království  a začal stavět sídlo.
Jen pro sebe
A pro svou nebeskou partnerku.
Tak si to přál v duchu.

 V duchu zase řval bolestí.


Nevěřil už , že liška je ta pravá.
Žil si podle sebe.
Liška také.
Daleko od sídla lva. Se svými liščaty.
Občas se navštívili a zase se jejich přátelství osvěžilo.
Když byl lev sám, lvice ze smečky okolo něho jej nenechávaly klidným.
Byl statný a jeho proud života byl mocný.
Mohl mít dětí kolik jen chtěl.
Mohl mít lvic kolik jen chtěl.
A měl.
Lištičku měl pořád rád. Znali se tak dobře přece!
V noci se mu však zdávalo o jeho nebeské ženě, která ho nenechá už nikdy o samotě.
Přijde.
Posadí se u dveří.
Snil o ní.
Celým srdcem o ní do nebe zpíval.

I když nakažený otravou smutku a znechucení.

A jednoho dne přišla.
Lvice.

Svobodná.
Nezávislá.
Poraněná ze zápasů o holý život.
Silná.
Matka mladých lvů.
Šamanka s bílou hřívou.
A pro mnohá zvířata opora, láska  i sen..
Přišla sama.
Vedlo ji nebe.
Vedlo ji srdce.
Lev a lvice.
Po prvních pohledech se sblížili a nikdo nezapochyboval, že k sobě patří od nepaměti.
Nebe ji poslalo.
Nebeské spojení.

Lev se radoval jako nikdy předtím.

Jakmile se lištička dozvěděla o jejich spojení, přispěchala, prohledla sídlo, šmejdila a hledala důkazy o zpropadenosti té lvice a zase zaplakala.
 "Copak si, lve, nevzpomínáš? Na naše mládí a naše plány?"
A lvovi bylo už staré lišky líto.
Zdálo se mu, že pro něj možná opravdu má ještě kus lásky a úcty, a že tedy teď ,ho už nezradí.

Lev dal lvici znát, že musí čekat.
Odejdi pryč!
Čekej!
Necítil se dost silný.
Po tolika prohnaných úskocích od lišky, přestal věřit sám sobě.

Lvice neodešla.
Lvice zůstala opodál.

Podporovala lva.
Dnem i nocí.
Po větru posílala lvovi  sílu Ducha.

A pozorovala jejich hry.
Žila si podle sebe.
A byla smutná i veselá.
Smála se jejich pošetilostem.
Přála lvovi štěstí a spokojenost.
Přála si vidět ho šťastného.
A věřila v jeho sílu.
Čas od času měla o lva starost.
Viděla lva, co ho liška víc a víc cpe do opelichaného kožichu, co s sebou přinesla po lišákovi.
Viděla, jak si liška přeje, aby lev byl jen a jen její, a aby to všichni věděli.
Jenže všichni už věděli o lvici.

A taky viděli ubohou snahu lišky.
Liška jim byla odporná.
Přátelé lva.

Chudák lev.
Lišákův kožich mu byl těsný.
Utíkal od lišky  pryč, jak jen mohl.
Pokaždé hned za rohem shodil lišákův kožich a zase byl lvem.
Měl v duši lásku a moudrost bílé lvice, Ta mu ji neustále posílala.
Před jeho zrakem se proměňovala.
Šamanka.
Jako šamanka se proměňovala  v magickou hadí královnu, co stojí dnem i nocí na stráži.
Jako šamanka se proměňovala v ještěrku, co nese svou mrštností život všude tam, kde je ho potřeba.
Jako šamanka se proměňovala v orlici, co letá vysoko a míří přesně.
Jako šamanka se proměňovala v malou zvědavou sýkorku a nahlížela kam se jí zlíbilo.
Jako kočka spávala, kde si usmyslela.

Proměňovala i jeho.
Stála při něm.
Od nepaměti.


A liška se vztekala.
Prskala a neklidně pobíhala sem a tam.
Nafukovala se jako žába.
Kamkoliv se lvem přišla musela se snažit všem dát najevo, jak jen ona k němu patří.
Lev už na ni  však nijak nereagoval.
Jen slušností.
Měl v mysli i v srdci bílou lvici.
To lišku neobyčejně zlobilo.
A tak -  liška je liška!
Vymyslela si lest. " Ta lvice , mne chce zabít, lve! Pronásledovala mne na cestě!" pomluvila lvici.
Lev se zlobil.
Měl lišku rád a nechtěl, aby se jí něco ošklivého přihodilo.
Ctil lvici.
A věděl o její moci a síle.
A také věděl, že je šamanem pro všechna zvířata.
Pocítil neklid.
Zloba v něm narůstala.
Řval po nocích do nebe o radu.
Toužil se potkat se lvicí a dát jí, co proto!
 Jenže to liška nechtěla!
 Věděla, že kdyby se ti dva potkali, už by se neodloučili.
" Běž před radu zvířat, ať rozhodne, kdo z nás je tady pro tebe lepší partnerka, lve!" poňoukala liška lva.Ukaž všem zvířatům, že jsi velký šaman! A pověz jim o té lvici, co mne pronásleduje!" a podala mu liščí kožich, plný prohnanosti a falše. V duchu si pochvalovala, " Ať každý vidí, že je to starý lišák a je jenom můj. "
A lev souhlasil.
 Navlékl se do kožichu po starém lišákovi.
 A liška ho do něj pevně zašila.
 Předstoupil před radu zvířat a začal " Jsem šaman!" řekl. " Je třeba učinit přítrž tomu, aby lvice pronásledovala lišku a mne! "
Zvířata uviděla liščíí kožich a lva nepoznala.
" Proč ten lišák říká, že je šaman? ", ptala se rada zvířat.
Povolala tedy lišku, aby řekla o tom, co ví o lvici.
Liška se bála jako vždycky.
A chtěla být obratná.
Udělat si alibi.
A tak popřela, že by ji lvice pronásledovala.
Rada zvířat se podivila, proč ten starý lišák tedy chodí za radou a chtěla povolat lva, aby rozhodl.
Jak se věci mají.
Volali ho.
Sháněli.
Nikde nebyl.

Seděl dál zašitý v kožichu starého lišáka a nemohl z něho ven.
Chtěl jim vysvětlit, co cítí a chce a jen si protiřečil.
Nevěděl už, kdo je.
Lev a nebo starý lišák?

Lví moudrost byla tatam.
Lví udatnost přišla vniveč.
Síla lva - šamana padla.
A lišáka za šamana nikdo nechtěl a nepotřeboval.
Nechtěli šamna, který by byl považován za zvíře lsti.
Upřímně milovali moudrého lva.
A bílá lvice jim připadala nádherná.
Zvířata si přála, aby se vrátil zlatý věk, kdy kvetla srdečnost a ne zlomyslnost.
Přála si ctít moudrost a ne obavy.
Přála si královskou cestu moudrosti a ne zkratku prohnanosti,
Nač se odívat do liščí kůže tam, kde je třeba ponechat si roucha lva.
Je třeba umět brát věci správně.
Nepodlehnout zlu.
Pohlédnout na věci  ve světle štěstí.
Umět brát věci správně, znamená  - mít moc proti nepřízni osudu  a také mocné pravidlo žití.
V každé říši.
V každé době.
Bylo nebylo.