MÍT ČI NEMÍT

MÍT či NEMÍT

...když mi tenkrát kdosi ukradl Viano,auto, co bylo spíš člen rodiny než jen obyčejné auto a pak se našlo jen tak zbůhdarma vyhořelé kdesi v hloubi lesů, fakt jsme všichni smutnili, tak tenkrát mi půjčil Luděk svého minicoopera.

Vím, že to bylo gesto kamaráda.

Milá náplast na bolístku.

Minicooper byl zase člen jeho rodiny a měl ho rád jako svoje dítě.
Byla jsem trochu nesvá, protože, pravda, trochu rozdíl ve velikosti a taky Viano byl automat, takže síla zvyku neřadit přerostla skoro do pohodlnosti. S Vianem jsem najela tisíce kilometrů.

A tak jsem požádala Luďka, abychom se nejdříve v autínu trochu projeli, pro jistotu.

No ano,chtěla jsem ho přesvědčit, že nemusí mít žádnou obavu a taky mu ukázat, jak dobře téměř bravurně řídím.

Na zrcátku se pohupoval medvídek Mrs. Beana a my jsme se nasoukali do toho zelenobílého fešáčka. Luděk má skoro dva metry a i jeho váha odpovídá tělesné výšce.

Já v úzké káro sukni britského stylu mám kolena téměř u volantu.

Luděk je kliďas, sám o sobě říká, že je severský typ.Vydrží dlouho a cokoliv, než vidí rudě.
Už s nastartováním byl problém, ale Luděk přijal pokorně roli lektora autoškoly a já jsem se rozklepala...spojka,k sobě a dopředu jednička, plyn.

Co to hučí ?...jsem trochu nervés...

To je motor...řekl klidně.

Medvídek se začal víc houpat a zběsile protáčet, takže bránil ve výhledu, ostatně přední sklo u minicoopera není zase nijak obrovské.

Můžeme sundat toho medvídka?...Jistě...Luděk se nemotorně snaží otočit dozadu,ale nakonec ho jen ležérně odhodí. Medvídek smutně leží vzadu na sedačce...dvojka, jedeme pořád 40km/hod...trojka, autíno už pěkně šlape a my, rameno na rameno, větší prostor tam není, se k sobě nechtěně tiskneme.

J

á se klepu...Luděk je pořád v klidu. Trochu křečovitě se usmívám, jako bych se nedokázala vybrat to, co je teď nejdůležitější, jestli projevit radost z toho autínka, protože se mi náramně líbí a nebo ten pocit, jak je mi nepříjemné, jak setsakramentsky nízko jsme nad vozovkou a jak velká auta nás míjejí...čtyřka, motor si nenechá nic nakazovat a řve, že není slyšet slovo.

Autíno peláší, šviháme to 70km/hod, sahám na šaltpáku a rumpluji...Luděk bohorovně...NEMÁ TO PĚTKU...s důrazem na NEMÁ...

Aha...zůstávám v klidu, stejně zatáčka, takže podřadit a zvolna "dolukopcom".

Na rovince zase čtyřka, už se mi to líbí všechno i ty obavy o holý život v představě končící pod pneumatikami kamiónu.Jenže nikde nikdo a nic, a tak už se ani tolik nebojím, že nás vlna vzduchu od kamionu smete do příkopu.

Skoro pohoda, 80km/hod, zase rumpluji...NEMÁ...... TO PĚTKU... dí spoluLuděk...

Dojeli jsme dobře, jen ještě několikrát samovolný pokus přeřadit a ...NEMÁ TO PĚTKU.

A pak už se se mnou Luděk s mírně vážnou. ale ne rudou tváří a dost statečně loučí a já se těším, jak přijedu na chalupu za mužem v miniautínku...

Přijela jsem skoro o půlnoci a ve Štěchovicích na tom krásném kovovém mostě jsem chtěla mít na památku úžasné černobílé fotky minicoopera, kárované sukně a nás dvou v objetí...

No, nic se nezdaří podle plánu, to mne už učil bratr a tak sice bylo mnoho objetí, ale na ten most se fotografovi pak už ve dvě v noci vůbec nechtělo...To se dalo čekat, jak říkal děda - Co můžeš udělati hned, neodkládej na ...indy...

Po ránu jsme prohnali autíno mezi kopci a po vsi a užili si legraci...se startováním, s NEMÁ TO PĚTKU a já zase odpoledne frčela do Prahy...
Cestou mi mávali úplně cizí lidé. Co naplat, rozevlátá prostovlasá blondýna v minicooperu s bimbabjícím medvídkem Mrs . Beana, už zase na zrcátku, vyvolá zvláštní pocit bujarosti.

Na přechodu na Újezdě se ke mně do otevřeněho okénka - NEMÁ to ani klimatizaci! - naklonil jeden chlapíček, podle všeho Ital, prostě seskočil z refýže a dal mi pusu na tvář těsně než naskočila zelená.

Za mnou troubil rozchechtaný taxikář a tak se to zklamání z nezrealizované dokumentární fotografie  na mostě pomalu vytratilo v klokotání a kolotání událostí následných.

Luděk už minicoopera nemá a já tu káro sukni taky ne...a to byla nadčasová  klasika...obojí.

Pěkně jsem si to autíno užila, i když nemělo pětku...na chvíli jsem MĚLA minicooper.

Nevadí, když věci nemají to, co jiné věci mají, protože klasika, to jsou věci, a pak i jevy a
taky děje, co NEMAJÍ CHYBU....nikdy...klasika...to je totéž, co NAPOŘÁD a NAVŽDY...to mám ráda.

19.01.20.14