Roráty

Kdysi u nás v  Čechách,  někdy v 14.století, v době adventní, zavedl král Karel IV. roráty.
Po ránu se každý den od začátku Adventu při mši zpívalo a taky hrálo na počest Panně Marii.
Jak by ne? To ona přece porodila Ježíška!

Název zpěvů vyšel ze vstupního zpěvu - Introitus - při 4.neděli adventní, který začíná slovy -

Rorate coeli desuper - Rosu dejte shůry!

Byla to tradice a trvala až do poloviny 20.století.
Pak téměř vymizela a teď se k ní leckde vracejí.
Alespoň občas.
Tady, co teď sloužím učitelství se k ní, v kostelíku Svatého Jana Křtitele, už 12 let vracejí v čase Adventu pravidelně.
Jednu adventní neděli se sejdou a naslouchají oslavujíc nevinnost Panny Marie.
Inu, venkovská tradice se musí podporovat.

Přijeli hudebníci a zpěváci z Národního divadla.
Rozeznění, aby rozněžněli.

V první řadě sedí čtyři holčičky.
Z druhé řady vidím jen jejich profil a velikánské čepice.
Červený Kulíšek, Norský Vzorek, Šedivá Bambulka a Růžový Králíček.
Jak schody.
Od nejmenší po největší.

Hoboj a varhany se rozezvučely a baryton začal.
Kostelík se skoro otřásá silou jeho hlasu.
A už se noříme do povznášejících tónů.

Červený Kulíšek zasažen silou hlasu se nemůže udržet smíchy od prvních tónů.
Maminka, co sedí vedle mne ve druhé řadě se uzardívá.
Norský Vzorek se přidává k tomu smíchu.
Šedivá Bambulka se pousmívá a taky se tetelí.
Růžový Králíček je ze všech největší a tak si dává prst před pusu na znamení ticha.
Maminka poklepe holčičkám na ramínka v teplých kabátcích.
Červený Kulíšek se dá do úplně spontánního dirigování.
Všechny se na maminku otočí a ty dvě nejmenší začnou roztahovat ruce nad hlavu a celá jejich náruč je otevřená pro kohokoliv, kdo by byl zrovna nablízku.

Jenže baryton je moc vpředu a my zase v druhé řadě.

Oči jim září a zoubky se perlí.
Maminčiny snahy o utišení té radosti jsou marnost sama.
A jakpak by ne?!
Barytonista hřmí - CHVALME SRDCE VESELÉHO!
Tak tedy!!!
Veselá srdce dětí vibrují spolehlivě a přesně.

Tleskám.
Barytonu a taky těm čtyřem " ladičkám " v první řadě.

Nadšeně tleskají taky.
Sundaly si teplé palčáky a otáčejí se na nás s otázkou v očích, co my na to, jestli to nebylo zlobení, to, co předvedly a možná i s otázkou v srdci, jestli jsme to taky zažili???!!!

A pak ze sakristie přichází krásný soprán.
Varhany nesou z kúru první tóny Bachovo...AAAAAVEEEEEE....a soprán tiše hladí.....AVE MARIA....

Červený Kulíšek se vtiskne do lavice, vytrčí nohy před sebe, zavře oči a pak je zase otevře.
Pootevře pusu a začne potichoučku prozpěvovat a přitom pozorovat bělost svého dechu, co se jako pára v nepatrných obláčcích rozplývá prostorem.
Norský Vzorek se přidává a Šedivá Bambulka se otočí přes rameno na maminku a pokyvuje, jestli to taky zaslechla.
Růžový Králíček si narovnává záda a klopí hlavu.
Dech všech v kostelíku přítomných  je neslyšný a přece....skoro jako by padala rosa...

Soprán dozpíval a lehce se uklonil.
Nejmenší holčička vyšvihne poklonu až k zemi.
Až k zemi.
A ještě jednou a ještě.

Dívám se po lidech.
Pár z nich má ještě zavřené oči.

Tak tedy roráty.
Obnova staročeské tradice.
Je Advent.

Chvalme srdce veselého!
Rosu dejte shůry!

Vyslyšeno, zdá se!
Vesnice má kostelík a taky školu.

Tradice.
Díky Bohu v lidech.

Venku nasněžilo...snad krystaly rosy shůry...dech nevinnosti...pro srdce dětí...a tady i v chladu je přenáramně živo...lidsky...