Odpovídám, že homeopatie pracuje se sny a já se to jen učím.
Prvotní, na co se homeopatie soustředí je POCIT.
Ten vyhodnocuje jako blud, dál a dál, dokud se nedostane k tomu aktuálně nejvnitřnějšímu pocitu.
Ten pak vnímám jako zásadní informaci o stavu člověka.
Všímám si i symbolů a také skrytě projevených příznaků a podobenství.
Společně pak nacházíme nedoprožité emoce a pokoušíme se je pojmenovat a znovu prožít postupně, jemněji a s nadhledem.
Homeopatika nám mohou zprostředkovat různé emoce v esenciální podobnosti.
Nejvnitřnější pocit, co mi zůstal ze snu, který uvádím dál, je hluboký zármutek.
Tímto pocitem se člověk dostává svou zranitelností do esencí z rostlinné říše homeopatických léků, až k duši rostlin.
Jednou z nich je Ignatia Amara - bob Sv. Ignáce - esence ze semene Strychnos Ignatii z plazivého keře z rodu Loganiacees.
Esence se podává všude tam, kde se objeví emoce hlubokého zármutku, zranitelnost a obracení se více dovnitř s tendencí odporovat a jít až do paradoxu.
Podáním vhodné potence homeopatikum může odlehčit i spastickým projevům na fyzické úrovni.
Řeší i přecitlivělost na smyslové úrovni.
Je vhodná pro ženy i muže s jemnými hnědými vlasy a modrýma očima.
Před pár dny, v den, kdy se mi úplně vylágroval motor auta ( neskutečné zvuky!), cestou zpátky od kamaráda z jihozápadních Čech, takže jsem dojela rozrušená a unavená, se mi v noci zdál sen.
Ve snu jsem se potkala s jakýmsi člověkem.
Byli jsme v jeho domě. Byl to spisovatel.
Domlouvali jsme se, že začneme společně psát nějakou knihu nebo scénář a taky vzájemné interview.
Oba jsme se na to těšili a v hlavě už měli ledacos připraveno.
Vlastně jsme jen ladili detaily.
Tichá dohoda a pohoda ticha.
Byli jsme si blízko jako málokdy a s málokým.
A pak se tam, u něj v domě, objevili další lidé. Spíš stíny. Jakási stínová suita, stojící za ním. Vedle něj a taky před ním.Dali mu cosi do ruky a on mi to podal.
Byla to divoká kachna.
Podivuhodné bylo, že neměla vnitřnosti, nemohla se hnout a přitom žila.
Divila jsem se, jak je to možné a on se jen usmíval a pak mi začal vysvětlovat, že jeho kachna je pořád živá, i kdyby to ve skutečnosti všechno bylo jinak.
Byla jsem úplně zmatená. Nic nedávalo smysl. Všechno mi to připadalo postavené na hlavu.
Ačkoliv nebyla na začátku zima, náhle byl všude sníh a led.
A stejné to bylo s blízkostí k němu.
Odcizení u mne nastalo v jediném okamžiku.
Nic už jsem nechtěla společně s ním dělat.
Jen se dostat pryč a přitom tam zároveň právě kvůli té divoké kachně zůstat.
Soucit se zvířetem, co bylo zjevně odsouzeno k utrpení, byl tak hluboký, že se dotýkal té nejhlubší lítosti ve mně.
Nejdřív jsem kachnu chtěla uzdravit.
Zahřívala jsem ji a hladila po peří.
Párkrát zatřepotala křídly a chtěla vzlétnout, ale vždycky nakonec padla zpátky na prázdné tělo.
A pak jsem to vzdala.
Vzala jsem ji a vyšla ven před dům. A tam ji nechala, venku u dveří jeho domu.
Chvíli sebou škubala.
Hlavou, krkem,rameny, křídly.
Záškuby vypadaly spíš jako tiky.
Kachna se před domem uvelebila a zkameněla.
Dívala se kamennýma očima na kolemjdoucí.
Chvíli jsem ji ještě litovala a pak jsem se otočila a odešla.
Za mnou se ozval jeho hlas - Počkejte!
Nepočkala jsem.
Zmizela jsem za kopcem, kde zrovna zapadalo Slunce.
A pak jsem se probudila.
Zůstal ve mně velmi hluboký zármutek.
Dneska ráno jsem tady, kde přebývám, přímo před dveřmi, našla čerstvé zvířecí vnitřnosti.
Myslím, že je donesla koťata, a nebo jejich nazrzlá kočíčí máma, co mají v kotelně pelech.
Připomnělo mi to ten sen a tak jsem si jen tak pro zajímavost "vygooglila" heslo - Divoká kachna - a hups - vyskočilo na mne tohle:
Divoká kachna (norsky:Vildanden), je divadelní hra-drama Henrika Ibsena, které vyšlo prvně tiskem 11. listopadu 1884 u Ibsenova dvorního nakladatele Frederika Hegela (kodaňské nakladatelství Gyldendal). Text však vznikal už za Ibsenova pobytu v Římě mezi lety 1882–1883.[1]
Na základě Ibsenova vlastního výroku se často o jeho díle říká, že nedává odpovědi, nýbrž pouze klade otázky. O dramatuDivoká kachna to platí dvojnásob.[2]
Hra samotná je proto v Ibsenově tvorbě významným mezníkem. Tematizuje životní protiklad lži a pravdy a jejich užitečnosti. Klade otázku, je-li nutné odhalit nepříjemnou pravdu i v případě, že může zničit lidské štěstí. Lze životní štěstí vybudovat na lži či (sebe)klamu nebo je třeba usilovat o život v pravdě za každou cenu?
Divoká kachna je hra realistická ale zároveň značně symbolická. Hlavním symbolem je postřelená divoká kachna, která v rozporu se svým jménem žije zdomácněle na půdě u Ekdalových, tedy v prostředí pro ni nepřirozeném. S kachnou můžeme ztotožnit hned několik ústředních postav. Obecně pak divoký pták žijící na půdě symbolizuje svět Ekdalovy rodiny, tedy svět malých (materiálních i duchovních) poměrů, ve kterých jsou lidé spokojeni, protože mají každý svou životní iluzi.[2]
Hra má dvacet čtyři postav. Nejdůležitějšími jsou Hjalmar Ekdal; Gina, jeho manželka; Hedvika, jejich čtrnáctiletá dcera; starý Ekdal, Hjalmarův otec; továrník Werle a Gregers Werle, továrníkův syn a Hjalmarův přítel. Drama má pět dějství.
Po letech se vrací Gregers Werle do domu svého otce továrníka Werleho. Po roztržce při které syn vyčítá otci jeho nečestné jednání v minulosti, Gregers odchází k příteli z mládí Hjalmaru Ekdalovi. Seznamuje se s jeho ženou Ginou dříve hospodyní u továrníka Werleho , dcerou Hedvikou, na otci citově závislou a Hjalmarovým otcem starým Ekdalem. Gregers zjišťuje, že přítelův život je zpovzdálí manipulován továrníkem a rozhodne se příteli vše vylíčit, aby se jeho život očistil ze lži. Hjalmarův otec po propuštění z vězení za účetní machinace, tráví volný čas na půdě, kde chová mimo jiných zvířat také divokou kachnu. Gregers odhalí příteli skutečnosti, z nichž Hjalmara nejvíce zasáhne podezření, že Hedvika není jeho dcera. Rozhodne se proto zpřetrhat všechny vztahy s minulosti a odejít z domu pouze s otcem. Zoufalá Hedvika se snaží otci zalíbit a na popud Gregerse chce obětovat otci divokou kachnu. Z půdy se ozývá výstřel a místo divoké kachny je zde nalezena mrtvá Hedvika.
Hra byla poprvé uvedena 9. ledna 1885 na Národní scéně v Bergenu (Den nationale Scene) v režii norského dramatika a režiséra Gunnara Heiberga
Žádné komentáře:
Okomentovat