Pocit

Přišel ke mně klučík, co má vlasy trochu jako ježek z lesa a v ruce vagónek a mašinku.
Nejdou připojit, povídá.
Zkusíš to?
Tak jsem vzala nůž a bylo jasný, co je potřeba.
A pokouším se vypižlat trochu prostoru na oji vagónku - pro dobrý spojení.
A jako vždycky, dala jsem do toho dost poctivý síly.
A nůž se najednou smeknul a zarazil se mi doprostřed dlaně.

Bylo to prudký a rychlý.
V akci.
I v bolesti.

A přitom to začalo tak hezky a  nevinně.
Přátelská výpomoc.
Pozvolna a jemně.

Inu, práce s nástroji.

A jak říkal děda, když se mi občas něco stalo vlastní blbostí - Má zlatá šikovnosti! - neopouštěj mne, viď!

A ten pocit?

Jeden veselej a druhej je smutnej.

Mašinka a vagónek už pěkně spolu  drandí pro radost tomu ježurovi a já mám stigma.

A tak to chodí.
Co naplat!

Děda taky říkával - Se zlým člověkem zacházej jako s ostrým nožem, aby ti posloužil, aniž tě zraní.

Ostrost nože je nebezpečná.
A ČLOVĚK je holt člověk.

Bytost zranitelná a závislá.

Má zlatá ŠIKOVNOSTI.

https://www.youtube.com/watch?v=9j2rVI9THik&list=RD9j2rVI9THik